PRAHA: Česká kopaná dostala kopačky
Je jedno, zda tak učinila z těch nejsprávnějších důvodů, avšak jedno je jisté: pražská radnice se konečně zachovala moudře a odmítla dát české kopané patřičné záruky, bez nichž se sportovní bafuňáři nemohou ucházet o evropské mistrovství roku 2020.
Úřední zdůvodnění: pražská radnice se obává, že by město muselo zaplatit náklady, které by vznikly v případě potíží s pořádáním šampionátu.
Fotbalová asociace vzápětí oznámila, že zrušila kandidaturu.
Úředně řečeno měla pražská radnice za to, že celý projekt je nepřipravený a nikdo o něm poslední tři měsíce s městskými činiteli oficiálně nejednal. Podpisem smlouvy by se Praha vystavila nebezpečí, že by nakonec mohla odpovídat za náklady na konání akce. Nejde o pakatel: jde totiž o blíže neurčené množství miliard korun.
Český fotbal chtěl, aby Praha byla mezi třinácti městy, která budou za šest let hostit závěrečný turnaj.
Sportovní vašnostové se ozvali čistě alibisticky.
"Asociace učinila maximum k zajištění všech potřebných podkladů a finančních záruk k podání kandidatury, která by mohla být úspěšná pro pořádání mistrovství Evropy. Tento projekt byl zcela kompletní a nezahrnoval žádné závazky k zabezpečení finančních prostředků na rekonstrukci stadiónu ze strany státu nebo magistrátu."
To je jistě pravda a nic jiného než pravda. Proč? Protože to řekl samotný předseda FAČR Miroslav Pelta.
"Poslední věc, nezbytná pro dokončení naší kandidatury, byl právě souhlas pořadatelského města. Rozhodnutí magistrátu je ztrátou pro Prahu, celou Českou republiku a především její fotbalové příznivce," dodal pan Pelta, aby dokázal své alibi.
Ten říká to a ten zase toto
Zde je pár zajímavých údajů. Do pátku 25. dubna měla fotbalová asociace odevzdat podrobnou kandidaturu. Podmínkou pro ni je stadión pro nejméně 35 tisíc diváků. Nic takového v Čechách v tuto chvíli není a je otázka, zda pravidelné návštěvy pravidelných ligových či mezinárodních zápasů ospravedlňují kohokoliv, aby se pouštěl do budování podobných monster.
Kladenský advokát Václav Slavíček, majitel stadiónu v Edenu, slíbil, že by navýšení kapacity vybudoval z vlastních zdrojů. Na přibližně miliardovou investici prý získal záruky od jiných soukromých podnikatelů. Musely to ale asi být zatraceně dobré záruky, že měla pražská radnice dost odvahy, aby je zpochybnila.
Lidové noviny nedávno citovaly ředitele sekce logistiky a služeb fotbalové asociace Iva Sekerku doslova takto: "Kandidatura je kompletně připravena. K tomu, aby ji bylo možné podat k UEFA, musejí být přiloženy tři stěžejní skupiny dokumentů."
Jaké?
"Finanční záruka z privátního sektoru, smlouva o pořádání turnaje mezi asociací a UEFA, smlouva o stadiónu mezi UEFA, asociací a vlastníkem stadiónu a smlouva mezi Hlavním městem Praha, UEFA a asociací. Samozřejmě, že je nutné získat i organizační záruky podepsané Úřadem vlády České republiky," vysvětlil pan ředitel.
Hm. Jenže je tu drobný chyták: smlouva ukládá organizátorovi zajistit veškeré podmínky související s mistrovstvím Evropy, tedy i dostavbu stadiónu. Pražska radnice ale tvrdošíjně tvrdí, že se jí dodnes nedostalo záruky, že asociace získá potřebné finance. Pouhý e-mail od britské společnosti, která "deklaruje vůli" peníze na dostavbu stadiónu zajistit, to ovšem není žádná závazná záruka.
Fotbalisté ovšem tvrdí, že oni jsou přece vrcholní profesionálové.
"Chceme se zásadně ohradit proti nařčení z diletantismu, protože celý projekt byl vypracován ve spolupráci s renomovanými společnostmi, které měly na starosti i přípravu kandidatur pro mistrovství Evropy 2012 a MS 2022," ohradil se pan Pelta.
"Bonita finanční záruky byla poskytnuta renomovanou mezinárodní společností s jedním z nejvyšších ratingů dostupných v pojišťovnictví," dodal pan Sekerka, "a FAČR tuto záruku konzultovala i se zástupci UEFA. Máme dostatečně bonitní finanční záruku pro kandidaturu, která by mohla do Prahy přivést jedinečnou fotbalovou akci a do veřejného sektoru v horizontu deseti let podle studie auditorské společnosti KPMG finanční prostředky v hodnotě čtyř miliard korun."
Mnohem větší chyba
Povšimněte si laskavě té poslední věty. Tam je skryt ten zádrhel.
Tvrzení, že podobné podniky ve svém součtu, násobení, vydělení i všech ostatních výpočetních způsobech nakonec přispějí státní (nebo jakkoliv jinak veřejné) pokladně, je naprostá lež.
V Severní Americe v posledních několika desetiletích vznikla řada ekonomických, demografických a sociologických prací, které rozebíraly zajímavý jev: majitelé profesionálních sportovních mužstev se dožadovali (dodnes dožadují) účasti daňových poplatníků na výstavbě nových sportovišť. Ne, nikoliv sportovišť, kde by si daňový poplatník mohl zaběhat, zabruslit či jinak prohnat tělo. Sportovišť, na nichž by dospělí jednotlivci sdružení v profesionální mužstva hráli za velice dospělé peníze hry, které nelze ve vší slušnosti označit jinak než za dětské.
Páni majitelé se oháněli (a ohánějí) nejrůznějšími důvody. Tu čistě občanskými (chtějí zvelebit střed města, cizím slovem: downtown revitalization), tu čistě vlasteneckými (chceme, aby naše město patřilo do první ligy mezi městy, případně: chceme, aby naše olympiáda byla nejlepší ze všech olympiád, které se kdy konaly, ať už to bylo kdekoliv).
Nejdříve převládaly ty občanské důvody: chceme zvelebit atd. Poté, kdy ekonomové zveřejnili studie postavené na řadě skutečných příkladů, v nichž doložili nad veškerou pochybnost, že nová stadia nezvelebuji nic jiného než majitelovy kapsy, přenesli páni majitelé střed pozornosti na vlastenectví. Žili v přesvědčení, že vlastenectví je věc, která se nedá vyjádřit čísly. Nemohli se ovšem splést více: ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba v podobě výpočtu, kolik chybí, kupříkladu, nemocnic nebo škol a kolik by se jich dalo postavit za pouhý zlomek nákladů vynaložených na nová sportoviště pro soukromé profesionální sportovní kluby, začali politici na všech úrovních pomalu ustupovat.
Jistě, dodnes se najdou někteří, kteří by byli ochotni ten profesionálně-sportovní šlendrián podporovat. Jenže teď vidí veřejné mínění, které jim sděluje, že když chce někdo vydělávat na sportu, budiž mu to přáno, ale když někdo chce vydělávat, musí do toho nejdříve vrazit prachy. Svoje. Investovat.
Jen tak pro příklad: obyvatelstvo Quebeku splácelo výtržnost jménem letní olympiáda roku 1976 v Montrealu přes 34 let. Obyvatelstvo další kanadské provincie, Britské Kolumbie, bude splácet nesmysl jménem zimní olympiáda roku 2010 ve Vancouveru ještě déle, což je ohromující. Bývá zvykem, že letní podoba olympijských her je větší, tudíž dražší, než její zimní sourozenec.
A teď vyšly studie, které se zajímaly o ceny olympiád. Jejich hlavní závěry: napakovaly se skupiny obchodníků nemovitostmi (cizí řečí: realtors), skupiny stavebníků (cizí řečí: developers) a dalších soukromých dodavatelů. Náklady nese stát, čili daňový poplatník.
Je jistě jenom zajímavou podrobností další zjištění: tzv. úřední rozpočty olympijských her, jakož i jejich konečná vyúčtování, jsou zahalena mlhami postupu, kterým se velmi výstižně říká tvůrčí účetnictví (cizí řečí: creative accounting). Náklady, které jdou všechny z kapsy daňového poplatníka, byly a jsou mnohem vyšší než ty, které se uváděly v úředních listinách. A někdo je musí uhradit. Kdo asi?
Evropská fotbalová unie (UEFA) bude v době mistrovství roku 2020 slavit šedesátiny. Usnesla se, že je bude slavit velkolepě. Na čí účet?
I kdyby pražská radnice odmítla účast na tak znamenitém mejdanu jen proto, že se bála, že by ji to přišlo na zbytečně moc peněz, které by jí pak chyběly jinde, udělala dobře.
Kdyby si uvědomila, že odmítla podporovat nestydatý podfuk, dalo by se to považovat dokonce za osvícenost.
Takhle daleko asi pražská radnice nedošla, ale díky alespoň za to, kam došla.
K uvědomění, že peníze daňových poplatníků nejsou její, aby si s nimi mohla hrát tak, jak zpívají sportovní papaláši.