Zastánci i odpůrci návrhu Jana Kaplickeho se shodli na popisu té věci. Užívají k tomu výrazu blob.

No, a to je výraz, který by se zasloužilo alespoň přeložit.

Pro tzv. moderní vědátory je blob zkratkou, jak jinak, pro výraz "Binary Large OBject," což je soubor binárních údajů uložených v soustavě řízení databáze jako jeden celek. Většinou jde o obrázky, zvukové soubory a jiné smíšené soubory pro multimediální projekty. Počítačoví znalci dokonce vědí, že jsou programátoři, kteří skladují jako binární bloby i kódy pro soubory pokynů (executable files).

Tohle ovšem asi nemá nic společného s vizí Mistra Kaplického.

Když půjdeme v dějinách trošku do předpočítačové éry, zjistíme, že Blob byl hlavním hrdinou stejnojmenného filmu z roku 1958. Šlo o tzv. vědecko-fantastický film, v němž jakýsi mimopozemšťan, představovaný obrovskou amébou, dává pocítit svou přítomnost malé vesničce někde v Pennsylvanii. Ta vesnička se jmenuje Downington a ten film málem zapadl, neboť jeho výrobci neměli dost peněz, aby ho jakkoliv zviditelnili. Měli ovšem velké štěstí: hlavní pánskou postavu vytvořil Steve McQueen, do té doby hollywoodský Nikdo. Pak se ale McQueen objevil v televizním seriálu Hledán: mrtvý nebo živý (Wanted: Dead or Alive) a jeho mužné rysy upoutaly pozornost zvláště dámské části obecenstva. The Blob se s tím svezl a stal se mezinárodně úspěšným filmem.

A tak slůvko blob vkráčelo úspěšně do americké angličtiny.

Jednou z výhod páně Kaplického projektu je, že jeho knihovna se nebude přelévat z místa na místo, jako to mívají améby ve zvyku. Stínit ovšem bude zhruba stejně jako jiná stavba, která kdysi hyzdila Letenskou plán jen kousek opodál: socha velikánského vůdce všech národů Josefa Vissarionoviče Stalina, zobrazená tenkrát i s klakou věrných soudruhů a soudružek, kteří k jeho slávě nesli prapory nebo co to nesli.

Maestro Kaplický se proslavil všude jinde, jen ve svém rodišti nikoliv. Ponechme stranou otázku, čím že se to v zahraničí proslavil, i když jedna poznámka sem patří: zastánci blobu na Špejchaře se ohánějí výstřižkem z britského listu Daily Telegraph, který označil stavbu obřího nákupního střediska v Birminghamu za "nejvíce vzrušující stavbu v celé monarchii". Ten cintát má pár drobných chybiček. V první řadě, lidé se mohou vzrušit radostí, ale také vztekem. Za druhé to říká něco moc špatného o současné Velké Británii, když má být obchodní středisko označeno za vrchol architektonického myšlení. Tady musím přiznat, že vím, o čem mluvím: vždy se červenám, když někdo vychvaluje kanadský Edmonton, v němž bydlím, jen proto, že je to sídlo největšího obchodního střediska na světě. Jako kdybychom tady - kromě dlouhých zim - neměli vůbec nic jiného. A hlavní chybičkou cintátu z Daily Telegraph je, že staví na hlavu rčení, že doma není nikdo prorokem: Maestro Kapličky uspěl přece, sakra, v Anglii, a to ho přece samozřejmě opravňuje k tomu, aby nám plácl blob na Špejchar a my, pitomí čeští Honzové, abychom se v doprovodu našich neméně pitomých Mařenek, tiše obdivovali. Můžeme být vůbec rádi, že k nám sestoupil ze svého Olympu Stirlingovy ceny za tiskové středisko na kriketovém hřišti Lord's v Londýně.
Tomu se říká Minderwertigkeitskomplex.

Na celém tom sporu je nejzajímavější něco jiného. Třeba to, že bývalý český president Václav Havel se k projektu vyjádřil tak, že sepsul všechny, kteří s ním nesouhlasí, a navíc naznačil, že jaképak blahoslavení buďtež chudí duchem, neboť pakliže se odpůrci blobu na Špejchaře pletou do sporu ve vyšších sférách, kam by neměli mít nárok ani nakouknout, otravují nám, duševní elitě národa, vzduch a - všeobecně řečeno - nás zdržují. Úplně původní popud k nadskočení Václava Havla asi způsobil, jako už ostatně tolikrát, jeho nástupce v úřadě Václav Klaus, který pro změnu sepsul celý projekt, aniž by měl za nezbytné se osobně otřít o jeho autora.

Ozvaly se hlasy, že celý způsob soutěže byl poněkud neregulérní a že celý výběr byl uspořádán tak, aby nemohl vyhrát nikdo jiný než Jan Kaplický. Jestli to je pravda nebo ne, to nechť rozhodnou patřičné úřady, a věřme, že to rozhodnou spravedlivě.

Avak jestli Maestro Kaplický působil tak dlouho ve Velké Británii, musel zaslechnout někdy výrazy jako "Not really playing the game", případně "Not sporting enough". Tyhle věty jsou základem smyslu pro tzv. fair play, což je nádherný koncept, který se zrodil právě ve Velké Británii. Kdyby Maestro Kaplický tenhle způsob soutěžení znal, dávno by vyzval k nové soutěži, místo aby říkal opovržlivě, když někdo vyjádří nad jeho nápadem pochyby, že může odpovědět "leda no comment".

Pakliže se čtenář po přečtení až sem domnívá, že se mi ten blob na Špejchaře nelíbí, neplete se. Osobně mi to přijde jako ten nejzběsilejší výraz narcisismu. Možná se pletu, možná se nepletu. Já to nevím a neví to ani Maestro Kaplický. Ale hlavně: opravdu, ale opravdu si nepřeju, aby mě kvůli poctivému názoru kdokoliv jakkoliv okřikoval, že do stavby na veřejném prostranství a za veřejné prachy nemám, coby veřejnost, právo co kecat.

(obrázky blobu zde)