Média, a hlavně televize jsou plné požáru na Rhodosu. Což sleduje kdekdo, nejen já. Jako každý z nás jsem zvědavý, a navíc mne to zajímá také z toho důvodu, že jsem v jižních státech Evropy sám několik požárů a malérů zažil.
Nevím, jak je to možné, ale velká část „mluvících hlav“, tedy spíše „dutých hlav“ vykládající svá moudra na obrazovkách televize pravděpodobně nikdy žádný pořádný požár v jižních krajích nezažila. Jednou z mála výjimek byl na ČT 24 jakýsi generál od hasičů, který mluvil srozumitelně. A hlavně, když předtím zněly různé řeči a bláboly, že a na severu ostrova Rhodos nic nehrozí, když vysvětloval, jak takový požár na jihu vypadá. Redaktor, který s ním diskutoval, evidentně netušil, o čem se mluví, a tak tuto zásadní informaci prostě přešel. To bývá u televizních redaktorů na celém světě běžné, že když narazí na někoho, kdo věci rozumí, zavekslují honem jinam, aby vypadali jako chytří. Pan generál vysvětloval, že nejhorší ze všeho jsou tzv. „korunové požáry“. Tedy když oheň přeskakuje z jedné koruny stromu na druhou korunu. Pokoušel se neznalým věci vysvětlit, že když někde na kopci 20 km od sebe vidíme, jak hoří, je nekonečně nebezpečné myslet si, že se mě to netýká.
Vzpomněl jsem si, jak jsme byli na dovolené na poloostrově Pelješac kolem roku 1980. Tehdejší léto bylo horké a slyšeli jsme sice v rozhlasu že kdesi daleko od nás někde u Splitu a v horách Bosny hoří, ale domnívali jsme se, že se nás to netýká. Jednoho dne se objevily nad pobřežními horami nejprve mraky a pak bylo vidět první plameny, a to jsme se pořád mysleli že je to „v pohodě“.

Po obědě ovšem do kempu dorazily první jednotky jugoslávských hasičů a vojáci. A nařídili všem evakuaci, což se mnoha rekreantům nelíbilo. A vykládali různé pitomosti, jako že požáry jsou daleko, a mezi námi teda Pelješacem a pevninským pobřežím je moře atd. Jak dneska chytrolíni v televizi. Ale místní hasiči a armáda se nemínili s někým dlouho vybavovat. Donutili nás všechno sbalit, a seřadili kolonu osobních aut, většinou s poznávacími značkami z Československa Německa a Rakouska. Před kolonou jel obrněný vůz jugoslávské armády, tzv. Bojové vozidlo pěchoty, za ním velký hasičský vůz s vodním „dělem“ a další náklaďák s vojáky. Na konci kolony cca 30-35 osobních automobilů stejná sestava tu kolonu uzavírala. Když jsme přijeli na pobřeží k vesnici Zaton Doli, zastavili kolonu. A sdělili všem, že cesta na sever Jugoslávie je komplet pod plameny a neprůjezdná. Pojede se dolů na Černou horu. A vysvětlili taktiku průjezdu. Pojedeme zásadně v koloně a budeme se řídit pokyny hasičů a armády. Nikdo nebude bez pokynu zastavovat, a ani vystupovat. Kdo se potřebuje vymočit, ať se vymočí tady a hned!

Pokud nějaké auto přestane fungovat, jeho posádka bude ihned naložena na nákladní vojenský vůz. Osobní vozidlo neschopné provozu bude shozeno ze srázu dolů k moři. Bez odmluvy. Pak nás ještě jeden z velících hasičů upozornil, abychom dávali pozor na hořící stromy, což byli většinou borovice. Postup požáru nám ukázal přímo na stráni nad námi. Na jedné straně stále hořící les, poměrně řídký, jak to bývá ve Středozemí. Koruny stromů, ke kterým se oheň blížil, se najednou jako by začaly chvět a rozmazávat, jak se ohřály silice v jehličí. A pak najednou celá koruna stromu doslova vybuchla a stala se z nich hořící pochodeň.

Nebudu líčit celý průběh evakuace, ale kdo chce může se na mapě najít cestu od Pelješacu až dolů, do Ulcinj. Po celou cestu foukal od severozápadu vítr, přes hořící pobřežní pohoří se nedalo přejet, a tak nás nakonec ubytovali Jugoslávci ve vojenském rekreačním zařízení zvaném „vojno odmaralište“. Kde nás, bez nějakých „kontrol“ nechali v perfektně vybaveném zařízení dokončit dovolenou. Někteří tam byli i déle, než plánovali dovolenou. Požáry zuřily i u Budvy. Nebylo kudy odjet, protože Albánie byla tehdy obehnaná ostnatým drátem.

Nepřeji v někomu nic zlého. Ale vedení těch cestovek, co vykládají že je možno na sever ostrova klidně cestovat, že tam ještě nehoří, a vyhrožují zákazníkům, že když nepojedou, že jim zaplacené peníze cestovka nevrátí. Přeji jim, aby to vyzkoušeli někdy sami na sobě a svých blízkých. Osobně bych jim přál, aby někde nějaký takový požár zažili. A aby pak měli strachem sevřené zadky, když na ně bude postupovat hořící stěna ohně a budou se dusit kouřem.

Jejich chování je ukázka neuvěřitelné chamtivosti a pohrdání zákazníky, když jsou až tak daleko, že klidně vystaví mimořádnému nebezpečí. Fialova vláda ale nemá čas. Balí „balíčky“ a dělá důchodovou „reformu“.

Spíš by však by měla jednat, okamžitě s cestovními kancelářemi, že zásadní a nejdůležitější je odtamtud dostat naše lidi. A vysvětlit jim, že posílat je na hořící ostrov „rekreaci“ je prasárna a nechutnost. Jistě by vláda mohla najít prostředky, jak jim toto chování okamžitě zarazit. Prozatímní realita je jiná . Ukázkou myšlení těchto lidí je skutečnost, že se chlubili, že poslali na Rhodos 2, slovy dva konzulární úředníky. Ti jsou v tom šíleném zmatku, kde nikdo neví, co se děje a co bude za hodinu, platné asi tak jak se říká:„ jako mrtvému zimník“.

Korunu všemu nasadil ministr vnitra Rakušan, když na dotaz, co mají dělat lidé, kteří přišli o doklady, prohlásil že si mají nejlépe obstarat protokol od řecké policie o“ ztrátě dokladů“ Což svědčí o tom že úplně mimo mísu, a vůbec nechápe co se tam děje. Na ostrově hoří, desetitisíce lidí utíkají před ohněm a řecká policie určitě nemá nic lepšího na starosti, než vystavovat protokoly po „ztracených dokladech“.

Rád jsem léta cestoval, a to jak soukromě, tak služebně, jak tomu říkám „po Evropě a přilehlém okolí“. Takže jsem zažil chování španělských úřadů po obrovském islámském atentátu na nádraží Atocha, na Rhodosu jsem přečkal dokonce i zemětřesení, ale jen takové malé. Pořádné ale v Dubrovníku, kde město hořelo jako po bombardování a letištní dráha se uprostřed se zlomila. Takže letiště i město dole bylo plné vyděšených lidí a zoufalých turistů, kteří se nemohli dostat ze země pryč. Tam skutečně nikdo nevyplňoval papíry o ztracených dokumentech, ale přilétaly evakuační letadla.
Ale nikdy a nikde, ať už to byla Titova Jugoslávie, pětimilionový Madrid, dunajské záplavy kolem Nového Sadu, ani při mém pobytu v Tel Avivu a Jeruzalémě, když vypukla palestinská intifáda, jsem nezažil, aby byli místní úřady natolik neschopné, laxní, a nebo neschopné činu, jako to právě předvádí Fialova vláda.
Nedej bože, aby na Rhodosu začal foukat vítr z Libye, který přináší teplotu 45 °C a vane tak silně jako u nás severák. Klimatizace v hotelu tehdy vypadla, písek na pláži byl tak horký, že se na něj nedalo šlápnout a my jsme tam přežili v podstatě tři dny v autě s klimatizací.

Jestli vypadne elektřina, jako jsem to zažil v Turecku, letištní haly a hotely se stanou „pecí“. A přílety a odlety zkolabují. A naše vláda „uvažuje“ připravuje se, ….

Už toho nějak začíná být i na mne moc.