Před 66 lety se uskutečnilo Maďarské protikomunistické povstání, které krvavě potlačila sovětská armáda. Padesátá léta minulého století máme obvykle spojena s utahováním totalitních šroubů a upevňováním krutovlády stalinistické diktatury v soukolí komunistického východního bloku.

Po Stalinově smrti v březnu 1953 se však začaly v některých satelitech objevovat i první systémové trhliny a značně exaltovaná marxistická indoktrinace řízená Moskvou, vyvolala právě v tomto období první vážnější protesty proti komunistickému režimu. Násilím musely být potlačeny nepokoje v polské Poznani, povstání ve východním Berlíně likvidovaly dokonce tanky.

Vrcholem těchto snah se stal 23.říjen roku 1956, kdy povstali Maďaři a až do poloviny listopadu se dokázali bránit sovětské ozbrojené intervenci, marně doufajíce v zásah západních mocností. Stejně jako Čechoslováci v letech 1938 a 1968 se ale setkali pouze s naprostou nečinností až lhostejností, kterou nemohly vykompenzovat ani monstrózní proklamace, jež nepřetržitě chrlilo tehdejší vysílání rádia Svobodná Evropa. Bohužel – jen slova, slova, slova.

Sověty krvavě potlačené povstání přineslo dočasné upevnění tvrdé prokremelské diktatury, dalo však vzniknout i novému maďarskému národnímu hrdinovi Imre Nagyovi.

Původně Moskvou dosazený premiér, jenž se stal klíčovou postavou maďarského povstání, byl o dva roky později z rozhodnutí nové Kadarovy vlády, jíž odmítl uznat, popraven.

Historici o jeho kontroverzní roli v maďarských dějinách stále diskutují, podobně jako budou v budoucnu nepochybně vášnivě debatovat o reálném přínosu dnešního maďarského premiéra Viktora Orbána.

Stejně tak jako Imre Nagy je i Viktor Orbán – a nutno dodat, že právem - nazýván osobností, byť v mnoha směrech velmi rozporuplnou, některými glorifikovanou, jinými zas ostrakizovanou, zejména v souvislosti s kontroverzním pojetím genderové politiky a excentrickým zásahům do maďarské ústavy či nezávislosti médií. V poslední době přibyly na jeho konto ještě rasistické výroky, permanentní ataky proti umenšení území Maďarska po první světové válce a podpora promaďarských ambicí maďarských menšin na území sousedních zemí.

Orbán se nicméně ukázal jako muž činu. Důkazem budiž často kritizovaná maďarská migrační politika, a stavba ochranné zdi proti běžencům, která i přes urputný a ostentativní odpor Bruselu, vyrostla na maďarských hranicích před 7 lety.

Viktor Orbán může nyní s jistým zadostiučiněním pozorovat, kterak stejné či velmi podobné projekty už bez větších námitek EU (a dokonce i s její finanční podporou(!)) vznikaly a vznikají v Polsku, Litvě a v dalších zemích, neboť postoj států evropské sedmadvacítky k uprchlíkům se velmi rychle transformoval z vítací politiky na přístup už mnohem opatrnější a konzervativnější. EU tak, i když často jen velmi nerada, dává Orbánovi za pravdu, protože cítí, že jedině tento tvrdý přístup dává současné Evropě šanci na přežití.

Podle názoru Bruselu, s nímž vede Viktor Orbán dlouhodobou a leckdy i spravedlivou válku stran některých nesmyslných regulativů, které EU produkuje jako na sprintujícím páse, je prý Maďarsko pod Orbánovým vedením „kvazidiktaturou“ a patří do Evropy pouze geograficky, nikoliv politicky.

Evropská unie právě kvůli tomu Maďarsku nevyplatí miliardy eur z Plánu obnov a dost možná navíc zmrazí ještě další miliardy eur z evropských fondů. To je pochopitelně pro Budapešť nadmíru bolestivé, proto Orbán opět přiložil pod kotel své rétoriky další nálož ekrazitu, když ve svém projevu k 66.výročí sovětské invaze do Maďarska, přirovnal Brusel k jednotkám sovětské armády, které povstání v roce 1956 krvavě potlačily!

Trochu to vypadá jako by se nejenom premiérovi, ale i celému Maďarsku, které Orbána svou většinou zvolilo, rozbil geopolitický kompas.

Přesto je maďarská společnost většinově vstřícnější k EU, než-li Viktor Orbán.

Maďarsko se sice chvílemi snaží prezentovat jako neutrální, ovšem současně v rámci v NATO usiluje o potvrzení svého spojeneckého statusu a posílení své obranyschopnosti nákupem zbraní a nemalými obrannými výdaji, které na tyto účely vydává.

Pokud jde o tolik kritizovaný vztah k Rusku, Viktor Orbán nepochybně sám dobře ví, že jeho ryze účelová strategie od liknavosti až po blahosklonnou servilitu je pouze dočasným a navíc velmi nejistým řešením, které akcentuje pouze ekonomickou a nikoliv bezpečnostní stabilitu.

A navzdory svým velkoústým prohlášením také ví, že skutečnou hrozbu nepředstavuje pro Budapešť Brusel, ale v maďarské historii už podruhé Kreml.

Orbánovo kýžené zmoudření a zklidnění by tváří v tvář současné geopolitické situaci bylo přínosem na všech frontách.

Maďarský premiér by konečně měl převzít spoluodpovědnost za bezpečnost a budoucnost Evropy a akceptovat, že je součástí celku, ať už jde o NATO, EU či Visegradskou čtyřku.

Měl by pochopit, že není v jeho zájmu tříštit zbytečně síly.

Zkrátka učinit vše pro to, aby Maďaři už nikdy nezůstali tak strašně sami jako v roce 1956.