Ke všem těmto epitetonům podlosti nutno zajisté přiřadit ještě i členy KSČ, kteří měli udávání nejen za znak uvědomělosti, ale přímo v popisu členství. Nebylo jistě náhodou, že mládeži tak zvaně fungl nové a tudíž Gottwaldově, byl přihrán co vzor spratek jménem Pavka Morozov (snad od něj zvolil poruštění jména svého druhdy i Pavel Kohout), a nebude náhodou, že opravdu prvým výrazným znakem jakési Gorbačovovy snahy změnit Rusko bylo již roku 1987 úřední zrušení tohoto symbolu uvědomělého nového mládí, toho jména Gottwaldova, tak vřele nám podstrkované i Marií Majerovou a Jorge Amadem. Samotným Hoffmeistrem do naší tehdejší školičky v Dejvicích dovedeným. Gorbačov dopustil se i zveřejnění skutečných okolností případu, více než značně lišících se od propagandistické verse. Spisy byly nalezeny. Realita byla taká, že Pavkovu dědečkovi chtěl sovchoz zabavit saně a děd je tudíž ukryl někde v lese. Ten úkryt Pavka hlídal. Saně se však rozhodl ukrást i kdosi jiný – jistě také na úkor sovchozu. Pavku saně střežícího zabili, neb to je odedávna v Rusku to nejjednodušší řešení.

V době a zemích, kde nástup nové epochy dějin vždy následoval nedostatek, neb „bohatým brát a chudým dávat“ jaksi nepřinášelo dříve ohlašovaný blahobyt, pak udavačství bylo motivováno zejména snahou o získání nějaké té výhody anebo řešení osobní nevraživosti. Z basy znám případ muže, který – co přidruženou výrobu JZD, a tedy zcela legálně - pěstoval nutrie a „pakoval se na tom“ a dopřával si. Na rozdíl od těch družstevníků, kteří nejen nepěstovali nutrie, ale ani nějak jinak se nevěnovali práci užitek přinášející. Base neušel a nutrie péči vyžadující stihly bez jeho opatery v JZD vychcípat.

Svůj díl jistě sehrávaly i plebejské pocity velkých aspirací (třeba literárních, viz ten vzpomenutý případ předního básníka našeho stalinismu), ale malých schopností a získání statutu někoho, kdo nad režimem získáním jakési té výhody vyzrál. A přiznejme v případech jiných i míru donucení, ve chvíli vězeňské tísně a beznaděje.

Nebude asi náhodou, od počátku nové epochy polistopadové, že máme k disposici seznamy těch, kdož podepisovali, ale silně postrádám seznamy těch, kdož podepisovat dávali. Ačkoli jméno na seznamu ve skutečnosti neznamená opravdu nic, - jak dovodím později. Jen právě to jméno na seznamu. Obraz charakteru dodá jen nahlédnutí do svazku. Nikoli všecky se nám zachovaly, že ano?

To vše podepřeno naším zákonem lustračním, jenž nejen sankcí postrádá, ale navíc je ještě opatřen nápisem s cedulkou Nejsme jako oni, případně Dost bylo kádrování! Navíc tu máme ministry povolující výjimky, neb odborníků je nám třeba, a pokud to kdo nepochopil, pak nechápe ani to, že nejlepším ředitelem mateřské školky bude sexuální deviant, stýská se mu po totalitě a dobách, kdy sexuální devianti mohli být jen vedoucími Domu pionýrů (například v Brně). Oni přece nejlépe vědí, co takové dítě potřebuje. Nádherně tomu vyhověl náš Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinu komunismu, kterýž co vyšetřovatele těch zločinů zaměstnal jakéhosi pana Moslera. Ten opravdu věděl jak na to. Roku 1975 udal svého kolegu Kyráška (a další) za výrok, že je mu husa na pekáči milejší než Husák na Hradě. Kyráškovi bylo pykat a tohoto vyšetřovatele ÚDV možno právem považovat za odborníka na předmětné zločiny.

Lustrační zákon, tedy cos jako paměť, ledva tehdy před lety schválen, ihned novelisován, aby ho nebylo možno vztáhnout na Václava Havla. Hnedlinko taktéž týmž bagatelisován, například v případě odborářského předáka, který na tom vnitru přece jen učil jazyky, či co…. (Ověřte si to, přátelé. Nahlédli jste do jeho svazku?) Pan Falbr však, podle velmi hodnověrných svědectví, v době, kdy ještě netušil, jak se doba vyvrbí, v prosinci 1989, měl podanou žádost o asyl ve Švýcarech.

Škála těch, kdož se uveřejněním svého jména cítili potrefeni, je až trapně shodná. Ten estébák si potřeboval udělat čárku - například pan režisér Krejča. Výmluvnější by bylo zveřejnění svazku. Což učinila třeba paní Bohdalová a z něho právě zjišťujeme, že podle svého kontaktu StB dotyčná sice podepsala, ale odmítá spolupracovat.

Část svazků, celkem 22 000 jmen, vyvezl na svém útěku major Josef Frolík a jméno pana režiséra Krejči, ale třeba i právě vyznamenané Dany Zátopkové, je už tam a padla tato jména i v pod přísahou učiněném Frolíkově slyšení v US Senátu. V Americe se pod přísahou nesmí lhát a je to trestné. Chodí se za to bez pardonu pykat. A tak se Frolíka některé potrefené husy pokusily žalovat. Včetně jisté českoamerické filmové hvězdy, šťastně se ze světa socialismu vyvdavší do světa ovládaného třídními nepřáteli. Tehdy (tuším) třetí pan choť zajišťoval svými příjmy to nejlepší právní zastoupení. Frolíka žaloval rovněž jeden britský poslanec a časopis Stern. Své pře prohráli. Brit a německý časopis či od nich po předložení důkazů těm na pomoc povolaným právníkům, dotyčná hvězda raději odstoupila. Ošklivé překvapení připravili naší nejvýznamnější šansoniérce v Německu, kde v TV a před kamerou, konfrontována se svými svazky s udáními nikoli triviálními. Dala se slyšet, že do Němec už nepojede. Bude účinkovat jen doma. Hle, jaké vlastenectví se nám tu objevilo.

Nesmyslnost výroku o estébácích, kteří si potřebovali udělat čárku, ostatně opakovaně veřejně vyvrátil i šéf archivu MV Frolík (synovec toho uprchlého, mimochodem). Zopakujme však, že faktorem není to jméno na seznamu, ale obsah svazku.

(bude pokračováno)