Nejprve zkarikovat stávající kritiku, pak vzbudit dojem, že jiná než takto směšná není, a nakonec vyrukovat se svými objevnými poznatky. Touto metodou se dá obhájit cokoli. Zdání objektivity dodá špetka kritičnosti. Tak se dá Nero představit jako nadějný umělec či Goebels jako milující otec rodiny. J. A. Novák tímto způsobem učinil v článku Hříchy pátera Koniáše (HN, 17.9.) z tohoto představitele násilné pobělohorské rekatolizace „mimořádně obětavého člověka, který byl přísný především sám na sebe“.

Čtenář je jeho líčením přiveden až k dojetí: „Koniáš byl od dětství neduživý a slabý, trpěl častými záchvaty, které mohly být epileptického původu. Měl oboustrannou kýlu, těžký revmatismus, časté bolesti hlavy… Zřejmě tedy spíš neduživý chudák než ďábel v lidské podobě.“ Kdo by si snad pohrával s myšlenkou, že je „Koniášovo působení jen logickým vyústěním dlouhodobého vymývání mozku v tmářském (jezuitském) řádu“, ten zastává podle Nováka „chybný pohled vyplývající z jiráskovského přístupu k historii“.

Autor připustí, že „jezuitský řád vznikl jako reakce na rozmáhající se reformaci“. Hned však dodá: „V praxi však nešlo jen o potírání nekatolíků, tím méně pak o primitivní vybíjení jinověrců, jaké o století dřív provozovali husité.“ O jezuitských metodách taktně pomlčí. Připíše jim však generální pardon konstatováním, že se jejich uživatelé snažili „nahradit to, co považovali za rozkladné, něčím hodnotným“. Nezdůvodňují dnes pravicoví radikálové anebo anarchisté své metody stejným způsobem?

Pálení knih je vyhrazena samostatná kapitola. Uvozuje ji nadpis „Vše ze svého platu“. U čtenáře to má bezesporu vyvolat dojem, že Koniáš lidem zabavené knihy proplácel. Kdo pokračuje v četbě, ten ovšem zjistí, že nadpisek je odstřižen z jakési poznámky z roku 1727, v níž Koniáš uvádí, že při blíže neurčené příležitosti nahradil „dobrovolně odevzdané bludné knihy vybranými postilami a modlitebními knížkami a krom toho dalšími vhodnými knížkami v ceně 14 rýnských a 48 krejcarů, vše ze svého platu“.

Óda na Koniáše pokračuje zobecňujícím konstatováním, že „zabavená díla nejen nahrazoval jinými“, ale „také knihy psal“. Kvalitu jeho produkce autor nepokládá za špičkovou. Zdůvodňuje to však tím, že jejich „úroveň byla přizpůsobena myšlení prostých venkovských věřících“. Do závorky sice vsunuje kritickou poznámku „nelze se zbavit dojmu, že na víc autor ani neměl“, tu však okamžitě překrývá neprůstřelně mravokárným: „O jeho poctivosti však nemůže být pochyb.“

Koniášův vlastní odhad, že za svého života zlikvidoval 30 000 „závadných děl“, Novák nepopírá. K uvedené skutečnosti se ovšem nevyjadřuje a okamžitě zaútočí proti těm, kteří by se snad nad tímto počínáním pozastavovali. Jejich výhrady nejprve shrne do tezí, že jim Koniášova postava „splývá s inkvizicí, je symbolem tmářství, fanatickým nepřítelem literatury a předchůdcem nacistů veřejně spalujících neněmecká díla“, aby vzápětí tyto teze rozbil svrchovaným: „Nic není tak vzdáleno pravdě.“

Nového časového zařazení se v článku dostalo i Jiráskovu termínu „temno“. Novák shrnuje výsledek svého bádání do věty: „Pokud bylo v českých dějinách nějaké období opravdového temna, pak šlo především o husitské války, kdy zastánci nového učení masově vraždili nejen své odpůrce, ale i bezbranné civilisty, z kvetoucí země udělali trosky a přivedli ji do izolace kulturní i ekonomické.“ Autor jako by také nabýval dojmu, že píše pro „prosté venkovany“ stejně jako jeho literární vzor.

Závěr článku je opět hrou na city: „Antonín Koniáš byl zřejmě spíš nešťastný než v pravém slova smyslu zlý. Pokud někoho nenáviděl, tak nejvíc sám sebe.“ Následuje výčet způsobů, „jak se trestal“. Bylo by zajímavé udělat na základě uvedených projevů Koniášovu psychiatrickou diagnosu. Autor jeho projevy nazývá „exaltovanou horlivostí“ a „nekompromisní věrností“. Pro vyhledávání tajných evangelíků a jejich předávání světským soudům k potrestání zas užívá eufemismu „misijní činnost“.

Šaškovskou čepici svému článku J.A. Novák definitivně nasazuje větou: „Zdá se, že v jeho stopách opravdu zůstávaly zástupy upřímných konvertitů.“ V Lysé nad Labem bylo v roce 1747 v důsledku Koniášovy „misijní činnosti“ zabaveno devatenáct knih a osm lidí bylo odsouzeno k obecní práci v okovech a poutech. Součástí trestu bylo i veřejné vyznání katolické víry. Všichni tito „konvertité“ se – pokud se toho dožili – po vyhlášení tolerančního patentu přihlásili i se svými rodinami ke zde vzniklému evangelickému sboru.

Autor je evangelický farář