V pondělí 25. ledna publikoval Luboš Palata v Lidových novinách článek, ve kterém se zabýval osobností Stepana Bandery a nečekaným činem odcházejícího ukrajinského prezidenta Juščenka, který mu in memoriam udělil vyznamenání Hrdina Ukrajiny. To je jistě téma možné a pro leckoho, kdo si článek celý přečte, je článek nepochybně velmi informativní. Staří zapomínají a mladé generace to už neznají. Většina lidí si však přečte jenom nadpis.

Nemám až tak velký problém s vlastním článkem, i když bych leccos nepochybně formuloval jinak. Mám však problém s nadpisem článku a s úvodním odstavcem. Není vyloučeno, že je nevytvořil sám Luboš Palata, ale to problém nijak nezmenšuje. Článek se jmenuje Každý národ má Banderu. Češi Beneše. Úvodní odstavec navíc dává vedle sebe zcela bez jakékoli hierarchizace a bez jakéhokoli odlišení jména Bandera, Pilsudski, Horthy, Hlinka, Beneš. V tomto případě je to bezprostřední citát z Palatova článku. L. Palata řadí demokratického evropského politika a spolutvůrce Masarykovy první republiky Edvarda Beneše vedle čtveřice středoevropských politiků fungujících mezi první a druhou světovou válkou, zejména vedle Hitlerova oddaného spojence, maďarského fašistického diktátora Horthyho. A to není přijatelné.

Za poslední desetiletí jsem o Edvardu Benešovi napsal řadu článků a na různých místech přednesl řadu projevů. Jsou k dispozici na mé webové stránce www.klaus.cz (Edvard Beneš a jeho dílo, Praha–Klementinum, 6.5.1996; Projev v Sezimově Ústí, 3.9.1998; Edvard Beneš a česká státnost, Praha–kino Blaník, 30. 5. 2002; Projev ke 120. výročí narození Edvarda Beneše, Sezimovo Ústí, 23. 5. 2004; Projev k odhalení pomníku prezidentu Benešovi, Kožlany, 24. 5. 2008; Projev k 60. výročí úmrtí Edvarda Beneše, Sezimovo Ústí, 4. 9. 2008). Nejsem jeho fanatickým stoupencem, nejsem členem Společnosti Edvarda Beneše, ale jsem schopen vidět druhého československého prezidenta, který byl ve funkci v době nástupu nacismu a komunismu, v celé jeho šíři a zejména ho vidět v jeho dobových kontextech. Silácký pohled na jakéhokoli politika ex post, bez historických souvislostí, je naprosto nezajímavý. Politik hraje v reálném čase, nemá k dispozici následný rozbor šachové partie dávno po jejím skončení.

Prezident Beneš je u nás všeobecně uznávanou, jednou z nejvýznamnějších politických osobností dějin naší země ve 20. století. Teď nemá smysl pokoušet se to rekapitulovat. V tom odkazuji na své, výše citované texty. V každém případě byl Edvard Beneš vysoce respektovanou osobností v českém národě nejméně po dobu tří desetiletí, ale vlastně dodnes. Více než půl století po jeho smrti, 13. dubna 2004, přijal český Parlament zákon, který deklaruje, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Podobný deklarativní zákon má pouze T. G. Masaryk a M. R. Štefánik, nikdo jiný.

Zdaleka vše se Benešovi nepodařilo, zdaleka všechno nedocenil, zdaleka všechno neproběhlo podle jeho představ, zdaleka vždy nebyl nejodvážnějším a riskujícím politikem. Srovnávat ho však s Banderou nebo s ostatními, velmi kontroverzními politiky, jak to činí Luboš Palata, je prostě nepřijatelné. Takto se dějiny přepisovat nesmějí. Luboš Palata, tento samozvaný expert na naše středoevropské sousedy, to bohužel dělá často. A hrozí, že se stokrát opakovaná lež stane pravdou nebo že bude za pravdu považována.

Nechci se vyjadřovat ke Stepanu Banderovi, jistě je to – jak ve svém článku naznačuje L. Palata – osoba daleko složitější, než jak jsem se jí já mohl učit v 50. letech v učebnicích dějepisu. Ale s jeho řazením vedle Edvarda Beneše se nesmíme smiřovat.

25. ledna 2010