Monsignore prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., má problém přijímat nebohé francouzské karikaturisty jako „hrdiny a symboly naší kultury“ (viz zde). Kdo je to hrdina? Mohl by to být člověk, který přes vědomí určitého ohrožení a vstříc vyhrožování přece jen trvá na své pravdě či postoji? Ano, míra neomalenosti projevovaná karikaturisty Charlie Hebdo je vysoká a je logické, že vyvolává bouřlivé ohlasy. Ale otevřená diskuze o všem, co nás napadne, je právě jedním z rysů naší kultury a zdrojů úspěchu naší civilizace.

Karikatura je druh kritiky. Kreslíř uchopí symbol a několika tahy tužky zvýrazní ty rysy, které považuje za diskutabilní či přímo špatné. Může se ve svém názoru mýlit - a na to přijde, když je v diskuzi jeho názor vyvrácen. Tím je symbol případně očištěn. Pan profesor filozofie by měl být schopen hájit tento proces. I když se mu karikatura nelíbí. Ani mně se ony karikatury nelíbí – ale uvědomuji si, spolu s autorem, že muslimští extremisté zneužívají symboly islámu ke své rétorice. Ta může vést k naprostému znevážení samotného islámu! Jediná cesta jak symbol očistit je v otevřené diskuzi, byť vyvolané hloupou karikaturou.

Karikatury oněch nebohých Francouzů jsou příležitostí k upevnění argumentů v diskuzi i o nepříjemných názorech na Islám. Pokud je islám vírou s potenciálem pro domluvu všech lidí, jakým nám jej mnozí jeho apologeti předkládají, v bolestné diskuzi, jakou při překonávání vlastních dogmatických omylů muselo projít i křesťanství (a stále jím prochází), dokáže odvrhnout při takovémto názorovém utkání jakékoliv násilí, včetně toho státního. Pokud to muslimové či obhájci islámu nedokážou, sami sebe usvědčí z omylnosti svých tvrzení.

Očišťovat symbol krví nelze – na tom se s panem Halíkem shodneme. Ale též chránit jej před slovním útokem jakoukoliv mocí je kontraproduktivní – v naší kritické společnosti to vede k rozpoznání pokrytectví, k odhalení slabosti chráněného. Chce-li někdo mocí chránit symbol namísto jeho obhajoby v diskuzi, vytváří si pro sebe posvátnou krávu. A tomu by zas měl rozumět doktor teologie…

Pan prelát soucítí s potenciálně uraženými věřícími ve svatý symbol. Jejich křehkost, projevující se protiútokem na urážku vlastní víry (tak jak je to v okamžiku strachu obvyklé – v reakci typu útěk/útok), je podle něj důvodem, abychom jejich oheň nechali bez dalšího plápolat – aniž by museli své symboly, ohrožené oponentním názorem, jakkoliv hájit. Ty symboly jsou ale znevažované především činy extremistů mávajících jimi nad svým krvavým dílem. Soucit vychází z lásky. Miluji-li bližního svého jako sebe samého, přeju si pro svého bližního, aby dokázal ve svém životě totéž, co já – být laskavý a milující i vůči lidem s opačným názorem. Jestliže já dokážu ustát urážku symbolů své víry, aniž by mne to vedlo k touze se mstít, jestliže já dokážu přijmout, že všechno lze podrobit diskuzi, musím si tutéž pružnost mysli přát i pro svého bližního. V takovém případě ale nemohu svého bližního před nepříjemným názorem na jeho víru chránit! Ano, mohu jej podpořit svou projevenou láskou, ale nemohu nikomu kázat, aby do společného prostoru nepřinášel kontroverzní témata. Naopak, já sám, se svou láskou k bližnímu jako sobě samému, mám povinnost vůči své lásce takováto témata přinášet do rozhovoru mezi námi, abych pomohl svému bližnímu, díky našemu vztahu lásky, překonat strach z oponentního názoru. Protože když mu k tomu nebudu pomáhat, zůstane křehký, závislý na ochraně moci, kterou si nad sebou volí. 

Je tedy vůbec soucitné někoho chránit takovým způsobem, jaký monsignore Tomáš Halík očekává? Není tento postoj veden spíše strachem než láskou (ať nejsem příliš ostrý, strachem o bližního svého, ne nutně o sebe samého)? To by mne asi mělo ve vztahu k představiteli církevní hierarchie překvapit.