Když chci pracovat s informací, předávat ji dál, šířit ji, nestačí mi přečíst si novinový článek. Pokud je to možné, tak před tím, než ji použiji, snažím se ji v maximální možné míře ověřit.

Potvrdím si ji obvykle tak, že jdu ke zdroji. Rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství proto hledám v Nejvyšším státním zastupitelství, a rozhodnutí ÚOHS proto hledám v ÚOHS. Stejně jako u NSZ v tomto případě nemusím ani psát a žádat úřad o informaci, je k nalezení přímo na jeho webových stránkách. Tentokrát je to stránka http://www.compet.cz/ , na které si najdu v menu na vrchní straně stránky položku Veřejné zakázky.

Nalevo pak v menu otevřu Sbírky Rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že z prvotní informace (dopis čtenáře na Hraničním informačním serveru, na který odkazoval Ondřej Neff – a mohu tedy oprávněně předpokládat, že z něj i čerpal), vím, že se stížností na průběh soutěže zabýval ÚOHS, a vím i rok, kdy se stížnost projednávala, najdu si rok 2004. V roce 2004, na stránce, která má adresu http://www2.compet.cz/ISU/2004/VZ/VZ_2004_all_2.html pod čísly případu S038 (22.06.2004) a S153 (26.10.2004) najdu dvě rozhodnutí ve věci "Komplexní zajištění prodeje bytů z majetku města Hranic".

Text rozhodnutí se všemi informacemi, které Ondřej Neff hledá, je na stránce http://www2.compet.cz/ISU/2004/VZ/pis20568.html 

Ten článek jsem nepsal proto, že bych chtěl nachytat, nebo “potopit” Ondřeje Neffa. Můj článek není o tom, zda Jiří Čunek je vinen či nikoliv, a jeho případ v něm nijak nehodnotím. Napsal jsem ho, protože mě štve, jakým způsobem se pracuje v našich mediích, a to obecně. Naštvalo mě, že právě Ondřej Neff, od kterého bych to nečekal, napsal svůj článek na základě neověřené informace v dopisu čtenáře v jiné tiskovině. Dopis čtenáře je obvykle příkladem zdroje, který je bezpodmínečně nutné ověřit před tím, než informaci použiji, protože nevím, zda je informace pravdivá, nevím, zda je aktuální, neznám motivaci pisatele a vím, že obvykle dopisy redakcím píší ti čenáři, kteří jsou z nějakého důvodu, který neznám, rozčileni a naštváni něčím, co je “vybudilo” k psaní dopisu. Netvrdím, že nikdy nemají pravdu, mnohdy ji mají, ale nemohu se na to spoléhat a musím si tedy informaci, pokud ji chci použít, ověřit.

To u nás není zvykem, naši žurnalisté ji jednoduše, pokud jim vyhovuje svým obsahem, použijí. Střílí jak na divokém západě, rychle a rázně od boku. Mohou se dokonce odvolat na to, že ji otiskl nějaký jiný list. Opisují jeden od druhého a nevadí jim, že se nemusí jednat o pravdivou a úplnou informaci, nesnaží se ji ověřit, jednoduše ji přetisknou nebo citují, a to dokonce mnohdy i bez udání zdroje. Ondřeje Neffa považuji z jednoho z nejlepších, a proto mně mnohonásobně mrzí, když u něčeho takového přistihnu i jeho.

Odkud jinak mohou čtenáři získávat informace, než z tisku, a jak můžeme tvrdit, že veřejné mínění je k tomu či onomu problému nakloněno tak či onak, když veřejnost si své mínění může tvořit jen a jen na základě takovýchto informací. Veřejné mínění není něčím, co vzniká spontánně a z ničeho. Vzniká a utvrzuje se jen na základě toho, co se veřejnost o tématu dozvídá z tisku. Je pokrytecké, když se media odvolávají na veřejné mínění, které před tím sama “vypěstovala” svými informacemi podobné pochybné kvality, ať už úmyslně a účelově, nebo prostě z pohodlnosti či neschopnosti.