Publicista Jan Ziegler ve víkendovém vydání NP (26.-27. 8.) předestřel čtenářům veskrze pozitivní obraz působení jezuitů u nás v období pobělohorské rekatolizace. Bohužel obraz jednostranný, ne zcela pravdivý.

Autor sice uznává, že „doba pobělohorská měla samozřejmě své stíny a násilné nucení lidí k přestupu na katolickou víru nebylo správné,“ ale navzdory tomu konstatuje, že v případě jezuitů „pozitiva určitě převažují nad negativy“. To se ovšem jeví jako problematické, pakliže si uvědomíme, že hlavním hnacím motorem nucení nekatolíků ke změně vyznání, ať už způsobem násilným nebo po dobrém, byli právě jezuité. Toto patří k hlavním temným stínům jejich činnosti. Byli součástí mechanismu zla, jehož cílem bylo znásilnění svědomí, zrada vlastního náboženského přesvědčení (“víry otců“) a v konečném důsledku zlomení morální páteře těm údům národa, které nebyly ochotny zapřít sebe sama a podvolit se něčemu, co bylo v nejhlubším rozporu s jejich přesvědčením. Snad někde tady nacházíme příčinu toho, proč český národ tak pokorně a ochotně přijal nacistickou a později komunistickou nadvládu. V osobní rovině: Je s podivem, že autor, jinak mnou uznávaný stoupenec svobody a demokracie a zásadní odpůrce komunistické totality, může tímto způsobem obhajovat totalitu katolickou (řečeno soudobým jazykem).

J. Ziegler neprezentuje celou pravdu, když píše: „Rekatolizaci také nenařídila katolická církev, ale uzákonil jí legitimní český král Ferdinand II. v Obnoveném zřízením zemském vydaném v roce 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu. Čili se jednalo o státní záležitost.“ Skutečnost byla jiná. V případě pobělohorská rekatolizace se jednalo o součást širšího procesu, jehož iniciátorem nebyl císař, nýbrž samotný papež. Jinými slovy katolická církev ji „nařídila“. Pavel Balcárek ve sborníku prací Filozofické fakulty brněnské Masarykovy univerzity (2003) vysvětluje: „Svatá Kongregace pro šíření víry (…) byla založena papežem Řehořem XV. (...) 6. 1. 1622. Měla za úkol projednávat všechny záležitosti spojené s christianizací pohanských a rekatolizací protestantských zemí v tehdejším známém světě v duchu tridentského koncilu. (…) Veliké naděje na rekatolizaci protestantské Evropy představovalo pro římskou kurii vítězství katolických zbraní na Bílé hoře, spojené s porážkou českého stavovského povstání i další úspěchy císařských a španělských vojsk v Říši. Katolické císařství bylo zachráněno, protestantská Unie v Říši rozpuštěna, což vše bylo signálem k zahájení císařem prováděné rekatolizace (protireformace) na území od Čech, Moravy a Slezska přes rakouské země až po Grisonsko (Graubunden). Tato vítězství Habsburků vytvořila zcela novou situaci, v níž se mohla svrchovaně ujmout iniciativy po boku císaře římská kurie. V Římě převládlo pevné přesvědčení, že přišla hodina, kdy všechny tyto akce by měly být doprovázeny též duchovně-náboženskými prostředky.“

Z toho plyne, že „vyvinit“ katolickou církev z procesu rekatolizace není možné a bylo by to i nelogické. Zmiňuje-li Pavel Balcárek „duchovně-náboženské“ prostředky, pak nutno konstatovat, že nejvíce zla způsobili jezuité právě na tomto poli – duchovně-náboženském. Nikdo soudný nebude popírat vysokou úroveň jezuitského školství (a je zbytečné spekulovat o tom, jakou úroveň mohlo školství mít, kdyby na Bílého hoře zvítězila vojska České konfederace a zemi neopustila evangelická elita včetně Komenského), stejně jako jen slepý nevnímá krásu barokní architektury (což neznamená, že kdyby zvítězila protestanská strana, že by v zemi nevznikly zase jiné skvosty), jenomže my se pohybujeme v dimenzi duchovní a řekněme „lidskoprávní“ – a zde byly škody způsobené protireformací v čele s jezuity nedozírné. Plně je pochopit může jen protestant, stejně jako dnešní prezident Petr Pavel sotva v časech Husákovy normalizace plně chápal traumata, kterými procházely rodiny pronásledovaných a vězněných chartistů, pokud o nich vůbec věděl.

Jen jakoby mimochodem zmiňuje J. Ziegler pátera Antonína Koniáše. Jistěže tento jezuita nebyl jediný, kdo se podílel na šíření zla, pošlapání náboženské svobody a pronásledování nekatolíků, ale málo platné, stal se tváří, ikonou, „mediálním obrazem“ toho všeho. Jeho vinu rozhodně nelze bagatelizovat slovy, že ačkoli pálil knihy, „je důležité doplnit, že se často jednalo o knihy nemravné bez literární hodnoty, což dokazují jejich tituly, například Jak uhranout sousedovi prase apod.“ Zde je nutné jasně sdělit, že kdyby se Koniáš zaměřil výlučně na tento druh literatury, evangelíci by s ním tak zásadní problém neměli. Historik Martin Svatoš v Katolickém týdeníku (21. 10. 2010) uvedl, že zdaleka nešlo pouze o publikace nemravné: „Vedle Biblí (nejznámější je bratrská Bible kralická) to byly postily, kancionály, katechismy, modlitby a rozjímání, praktické příručky pro každodenní život křesťana (tzv. Ruční knížky), spisy dogmatické (tzv. křesťanská naučení aj.), ale i knihy mravně pohoršlivé či skandální (např. nemravné kramářské písničky i s obrázky), a to i od katolických spisovatelů.“ Tím není řečeno, že všechny byly nutně mezi oněmi 30 tisíci, které Koniáš spálil (to už byl jen viditelný vrchol jeho kulturního barbarství), ale pro tajné evangelíky znamenalo i pouhé zabavení (ukradení) Bible kralické zásadní zásah do života (i kdyby s tím nebylo spojené další pronásledování, což zhusta bylo), protože to bylo to nejcennější, co doma měli. Sebrat evangelíkovi Bibli kralickou je samo o sobě duchovní zločin (asi jako obrazně řečeno utnout prsa kojící matce) a na tomto zločinu se Koniáš (ale nejen on) uvědoměle podílel. Přitom Bible jako taková je v obecné rovině základním kamenem všech křesťanských vyznání; odebrat ji věřícím a dokonce spálit (!) je absurdita absurdit. Toto snad nemůže nikdo normálně uvažující obhajovat.

U Koniáše ještě zůstaneme, protože je nedílnou součástí pobělohorského protireformačního dění. Vždyť postrachem a noční můrou tajných evangelíků byl v místech svého působení tři desetiletí. Prokatoličtí publicisté nechť vyzdvihují kladné stránky v jeho životopise, mě více zajímá jeho angažmá, kterým přispěl k nevýslovnému utrpení nekatolických křesťanů. Již zmíněný Martin Svatoš v Katolickém týdeníku připomíná případ mladé evangelické maminky Němečkové:

„Když roku 1732 utíkali nekatolíci z opočenského panství do Žitavy, byly mezi uprchlíky Kateřina Němečková s dcerkou – ty byly dopadeny a odeslány do Opočna. Koniáš psal opočenskému regentovi dopis, v němž jej mj. žádá, aby Němečkovou dobře střežil, protože ji Koniáš má spolu s dalšími převézt ke krajskému úřadu, potažmo k apelačnímu tribunálu. Nebohá Němečková byla nakonec po výsleších uvržena do vězení v Dobrušce, kde za necelé dva roky onemocněla a zemřela, odloučena od své dcerky. Stejně tak nekompromisně, až tvrdě jednali s nekatolíky jezuitští misionáři Jakub Firmus či František Mateřovský.“ M. Svatoš dodává – a v tom má J. Ziegler pravdu -, že „představení jezuitského řádu však dávali jednoznačně přednost mírnému postupu a vlídnému přesvědčování“, což ovšem neplatilo pro Koniáše. U něj „to došlo tak daleko, že tehdejší generál řádu P. Franz Retz – mimochodem rozený Pražan – pokládal Koniášovu přílišnou horlivost a některé jeho excesy za ´nerozvážný způsob jednání´ a zvažoval jeho odvolání z misií.“ Také proto M. Svatoš píše, že Koniáš byl z dnešního pohledu „fanatikem své víry, který se zcela ztotožnil s cíli i prostředky katolické reformace“ a doplňuje, že z pohledu našeho systému hodnot „odsuzujeme, že ve snaze spasit duše kacířů a hříšníků je psychicky terorizoval, odevzdával světské vrchnosti a žádal pro ně přísné tresty“. Děsivý příklad absolutní a nenávistné netolerance.

Obraz Koniášův, jakož i celého jezuitského působení v rámci rekatolizace, ještě více potemní po seznámení se svědectvím, které přinesl Informační přehled „Rekatolizace v historii“ zveřejněný na internetu historickou společností Veritas (2000-2002): „Koniáš se účastnil i potlačovatelských akcí přímo. Víme například, že se podílel v r. 1748 na činnosti inkvizičního soudu v Novém Bydžově, kde byl krejčí Jan Pita z Chudenic upálen, Jan Vacek sťat a Ludmila Bourová, která jediná mučení odolala, po zlámání údů rovněž upálena. Podle původního rozsudku měl být Pitovi a Bourové též vyříznut jazyk. Dnes se prosazuje zkreslený a nepravdivý pohled na A. Koniáše jako na výjimečného vzdělance. Likvidoval prý pouze knihy, které tzv. vybočovaly z křesťanského (tzn. římskokatolického) pojetí světa, nebo byly nekvalitní. Ve skutečnosti šlo převážně o likvidaci nejhodnotnějších knih české reformace (včetně děl M. J. Husa a J. A. Komenského), což lze zjistit v Koniášově seznamu zakázaných knih.“ Dodám: výše uvedené je jen malý střípek tehdejších hrůz. A kde neasistoval Koniáš, asistoval jiný jezuitský fanatický rekatolizátor.

Pronásledování, věznění, mučení a justiční vraždy nevinných jenom proto, že vyznávali jinou než papežskou víru (která se při porovnání s učením Bible nutně jeví jako totálně zdeformované evangelium) – i takový je obraz procesu pobělohorské rekatolizace. Nejen školství na vysoké úrovni, nejen barokní skvosty, nejen rozvoj umění a vědy (což ale fungovalo právě tak v zemích protestantských), ale především nesmírné utrpení jinak smýšlejících. Stíhání věřících v zemi Husově za věrnost Husovým myšlenkám, toť ukázka pobělohorského Absurdistánu. Jezuité pracovali primárně pro „cizí moc“ (papežské mocenské centrum v Římě). Z těchto a dalších důvodů nemohu Zieglerovo kladného hodnocení působení Tovaryšstva Ježíšova u nás přijmout.

Psáno exkluzivně pro Neviditelného psa.