Obvykle (vlastně vždycky) musím v restauraci Na Kahánce na pana Machálka čekat. Tentokrát jsem čekat nemusel. Pan Machálek už seděl na svém místě a navíc se tvářil bojovně. Když jsem dosedl, chvíli počkal a pak se do mě pustil. Že si přečetl záznam našeho minulého rozhovoru. Co se komu líbí nebo nelíbí, to je mu jedno. Ale kterýsi diskutující o něm píše jako o imaginárním Machálkovi. O něm, o člověku z masa a kostí, s dobrými i špatnými vlastnostmi. To je úděsné. – Řekl jsem, že jsem tento diskusní příspěvek četl, ale nechal mne klidným. Stejně ty výhrady jdou na vrub toho autora, co z našich záznamů dělá články, toho… – Mandlera, rozčilil se můj přítel, toho pisálka, který nemá desetinu té invence, jako mám já. – Ujistil jsem pana Machálka, že co se týče jeho myšlenek, těžko se mu někdo vyrovná, nota bene nějací pisálkové. – Nejde jen o to, rozčiloval se stále ještě můj přítel. Jeho, právě jeho napadají, že je smyšlená postava, a tak prý skuteční autoři na něj nemusejí házet odpovědnost, když sami mohou svobodně mluvit a psát. Jako by on, Machálek, nevěděl, že už je dávno u nás svoboda a jako by nemluvil zcela svobodně.

– Dodal jsem, že také hodně lidí u nás neví, co je legrace, a hlavně jsem mu přitakal, tím on se nejsnáze uklidní. Pak jsem mu řekl, že ovšem v té diskusi jeden čtenář litoval, proč s těmi determinantami nezašel dál do minulosti. Některé jsou velmi aktuální, kupříkladu kde se vzal ten socialismus. Češi přece byli socialističtí už před druhou světovou válkou. Proč? – Pan Machálek, jak to ani jinak nemohlo být, se zamyslel. Podle jeho názoru to vše jsou otázky, na které se dá odpovědět jen částečně a ani pak si člověk není jist, zda odpověděl dobře. On není historik a může tedy odpovědět jen zlomkovitě. Snad si nikdo nevymyslí, že je to imaginární odpověď.

Čechů bylo koncem 18.století pramálo, rozpovídal se, skoro už nebyli. Žili (sedláci, ale hlavně chalupníci) hlavně ve středních Čechách – a sem tam se vyskytoval nějaký český řemeslník. Češi byli samozřejmě v nevýhodě proti německému obyvatelstvu. Jungmann a jeho generace se rozhodli udělat z této nepříliš nadějně vyzírající menšiny silný národ. Zda to šlo jinak, než jak se to stalo, to by on, Machálek, nechtěl hodnotit. Tito obrozenci však vsadili na svůj mateřský jazyk, který bylo třeba dopracovat, a na minulost, z níž si ovšem museli něco vymyslet a něco k ní přidat. Účelem bylo vyrovnat se Němcům. Že se jim jejich záměr do značné míry zdařil, to víme. Je všeobecně známo, že národ během 19. století všestranně, až zázračně vyspěl. Ale víme také, že jeho většina byli plebejci a že záviděli Němcům. Následující generace, pokud se poměšťačily, byly mnohem víc nóbl, ale onen plebejský základ, zárodek socialismu, z nás Čechů nikdo nikdy nevykřesal. Zvláště proto ne, že národovectví bylo spojeno u tak malého národa se slovanstvím a jak se později (za druhé světové války) ukázalo, bylo toto slovanství velmi socialistické. A také nezapomínejme na okázalé reminiscence na husitské šiky – no, o tom by pan Machálek právě teď nechtěl hovořit.

– Dobrá, odvážil jsem se podotknout, jenže přišla světová válka a vítězné velmoci, zejména Francie, vytvořily Československo, náš první moderní samostatný stát. Myslíte si, že jim za to naši předkové nebyli vděčni? – Jak se to vezme, řekl pan Machálek, nesmíte totiž zapomenout, že jediným státem, který byl vytvořen po první světové válce, nebylo Československo. Především vznikl Sovětský svaz a jeho komunisté chápali svůj stát a svou stranu jako předobraz světového komunismu. Tento komunistický proud zasáhl celou Evropu a Československo také, dokonce velmi silně. To je jeden ze „starých“ kořenů socialistického myšlení u nás. A jako by to nestačilo, přišel Mnichov a přesvědčení celého českého obyvatelstva, že kapitalistický Západ nás „zradil“ (což ovšem nebylo od věci). Tak se stalo, že v prosinci 1943 se mohl Edvard Beneš dohodnout se Stalinem i s Gottwaldem.

– Á, Gottwald, takřka jsem vykřikl, teď měl výročí. Jeho dědictví trvá dodnes a jsou s tím potíže. – Pan Machálek zakýval hlavou. Kdyby jen to. Pravda, toto dědictví jsme zdědili po Klementu Gottwaldovi, ale je nepoměrně širší – zvláště když hovoříme o tom, kde se v tolika našich spoluobčanech bere socialismus. K tomu bych rád řekl pár slov. Pokud jde o Edvarda Beneše, hovoří se o něm takřka jen v souvislosti s vyhnáním Němců. Ale proč? Edvard Beneš vykouzlil představu poválečné národně socialistické revoluce, v níž na jednom z čelných míst byla konfiskace velkých a větších majetků. Tuto socializaci si vymyslel jen zčásti, zabývaly se jí za války všechny strany v exilu i odbojové skupiny doma. Po válce se to moc dobře poznalo. Nejhlubší zásahy do soukromého majetku požadovali nikoli komunisté, nýbrž sociální demokraté. Ale vraťme se k Benešovi.

On totiž na přelomu roku 1943/44 dobře věděl, že až skončí válka, budou pány střední Evropy Sověti. Občanské strany a občanská republika v pravém slova smyslu měly u nás malou šanci – Sověti by je převálcovali. Jak tedy měl postupovat? Přemýšlím-li o tom, docházím k chmurným závěrům.

– Neboli, řekl jsem odhodlaně, Edvard Beneš udělal to, co udělat měl a mohl. – Pan Machálek se takřka rozčílil. To určitě ne. Naše (exilová) politika stála tehdy na rozcestí. Edvard Beneš měl po Mnichovu averzi vůči západním státům, a tak se upřímně vydal do náruče Josefa Visarionoviče Stalina. To byl začátek neblahého vývoje v Československu. Kroky, které náš exilový prezident v tomto smyslu udělal, určitě byly hodně špatné, ale – nezapomeňte, pane kolego – my nejsme od toho, abychom vymýšleli, jak ten či onen státník měl jednat. Chtěl jsem jen říct, abychom nezapomínali, že také Edvard Beneš to měl tehdy těžké, že i on měl své determinanty.

Nu co, dopadlo to špatně, Edvard Beneš nepřelstil ani Stalina (!), ani Gottwalda, a to je ještě otázka, do jaké míry je přelstít chtěl. Zato sovětská armáda nás „osvobodila“ a u nás bylo plno socialistického smýšlení.

Zajímal jste se o hlubší kořeny socialistického vědomí u nás. Tak o nich teď něco málo víte. Hodně dodat k tomu mohou historici. A politicky aktivní občané by proti výsledku socialistického vývoje měli aktivněji vystupovat. Nebo zůstaneme s takovým balíkem socialismu až do skonání věků?