Nemohu nevzpomenout svého dlouholetého kamaráda, československého hrdiny, který by 31. ledna oslavil sté narozeniny. Dovolte mi, abych se se svou vzpomínkou rozdělil s vámi, čtenáři Neviditelného psa.

Jméno tohoto národního hrdiny není v Čechách neznámé a nemělo by být zapomenuto. Bylo mu sotva osmnáct, když nacisté vtrhly do tzv. protektorátu. Rozhodl se dostat se na Západ a zapojit se do odboje za osvobození Československa. Volil cestu přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko atd., byl zadržen, vyslýchán, ale podařilo se mu utéci a chtěl pokračovat do Finska, které v tu dobu bylo ve válce se SSSR. Byl ale znovu zadržen, tentokráte Sověty, vyslýchán, mučen a jako podezřelý špion odsouzen na 4 roky těžké práce v sibiřském gulagu.

V únoru 1942 byli na žádost československé vlády v Londýně všichni vězni československého původu propuštěni, aby vstoupili do tvořící se vojenské jednotky v Buzuluku. Po výcviku, v bojích byl čtyřikrát raněn a vyznamenán třemi válečnými kříži a medailí Za chrabrost. Vyznamenal se v bojích o Kyjev, u Dukly a válka pro něj skončila, když byl naposledy raněn v únoru 1945 v bitvě u Važce.

Jeho nadšení z vítězství bylo tlumeno poválečným vývojem a stoupajícím vlivem komunistů. Koncem roku 1946 přešel do americké zóny v Bavorsku a nabídl své služby americké zpravodajské agentuře. Vrátil se zpět do Čech a po udání komunistickými provokatéry byl koncem roku 1947 zatčen, v březnu 1948 souzen v prvním vůbec monstrprocesu, v tzv. Mostecké špionážní aféře a odsouzen k trestu smrti. Prezident Beneš mu krátce před tím, než rezignoval, dal milost a rozsudek mu byl změněn na doživotí.

V roce 1952 se mu se čtyřmi dalšími spoluvězni podařilo utéci z leopoldské věznice a po dlouhé, těžké anabázi se dostal až do Západního Berlína, kde vstoupil do strážní roty americké armády. V roce 1954 byl převelen do USA a následně v hodnosti poručíka z armády propuštěn. Krátce nato se usadil v krásné přírodě státu Oregon.

Byl jsem tehdy předsedou Československé národní rady americké, když se zúčastnil jednoho z našich shromáždění, a tam jsem se s Pravomilem poprvé seznámil. Brzy jsme se spřátelili a často scházeli. Jezdíval na různá vyšetření do Veteránské nemocnice v Portlandu a vždycky se u nás zastavil. Nebyl na tom zdravotně moc dobře, hlavně následky omrzlin nohou z gulagu, ale i srdce mu moc dobře nepracovalo. Prožil si toho ve svém životě opravdu nad lidské síly.

V říjnu roku 2000, už jako plukovník armády, byl navržen na vyznamenání řádem bílého lva. Měl jsem tu čest ho doprovázet na Hradě a tam jsem se osobně seznámil a následně zkamarádil s několika jeho kolegy „mukly“, zejména Gustavem Bubníkem a Frantou Melicharem. Přiznávám, že jsem měl z Pravomilova vyznamenání asi větší radost než on sám, měl jsem opravdu velmi dobrý pocit, že se dočkal takového ocenění. Převezl jsem vyznamenání s diplomem domů, kde jsem to vše předal Johnovi, nejstaršímu synovi, který po dlouhá volební období vykonával službu šerifa v Astorii v severozápadním koutě Oregonu

V listopadu 2001 se rozhodl, jak mi řekl, než jsem ho naposledy vezl na letiště, „jít do Česka umřít“. Ubytovali ho manželé Hrachovi v Plzni, s tím, že bude trávit většinu času v jejich chatě na Šumavě. Moc se na to těšil, miloval krásné oregonské lesy, podobné těm šumavským. Nepodařilo se mu to, v symbolickém datu 25. února 2002 ráno ho našli Hrachovi na lůžku, s knihou na klíně, jakoby spícího.

Bylo by toho tolik k napsání, ale samozřejmě zde na to není dostatek místa. Jestli mohu, zájemcům bych doporučil skvělý dokument historika Jaroslava Čvančary s názvem, který jsem použil v záhlaví, Pravomil Raichl, život na hranici smrti.

S Pravomilem byly natočeny pořady i v televizi a mnoho článků v tisku. O jednom se musím zmínit, napsali, že zemřel v taxíku 28. října cestou do Prahy, kdy chtěl zastřelit bývalého spolubojovníka a známého prokurátora Karla Vaše. Tak se to nestalo, i když Pravomil mi několikrát přiznal, že kdyby toho „syčáka někdy potkal, vpálil by mu kulku do čela“.

Na jeho přání je polovina popela uložena v jeho rodné obci Skůry a druhá poblíž jeho bydliště v lesích, kde rád lovíval vysokou. Urnu jsem tehdy přivezl a měli jsme na jeho počest vzpomínkové odpoledne, jehož se zúčastnilo pět jeho dětí a sousedé z okolí. Pravomil je jedním z tolika mých přátel, včetně Gusty Bubníka a Franty Melichara, kteří pomalu odcházejí tam, odkud už není návratu. Mám takový dobrý pocit, že mi TAM už drží místo!