Zemřela Kamila Moučková, žena, jež ztělesnila protiokupační vysílání televize

Počet žijících osobností spjatých s rokem 1968 se logicky snižuje. Ještě ne natolik, abychom se dostali do poměrů generace druhé světové války, kde se už zaznamenávají „poslední žijící“ – třeba parašutista či lidická žena. Stále ještě žije dost těch, kteří se tak či onak podíleli na pražském jaru, na odporu k sovětské okupaci i na kolaboraci a začátcích normalizace nebo na intelektuálním kvasu, který přineslo tehdejší okno svobody i zrušení cenzury (26. červen 1968 by se měl více připomínat). Ještě žijí Petr Pithart, Lubomír Štrougal, ale i Václav Klaus nebo Bohumil Doležal z party kolem časopisu Tvář, máme-li vybrat jen namátkou.

Ale rozhlížíme-li se po „tvářích roku 1968“, po osobnostech, jež získaly širokou známost a uvízly ve společenské paměti, jejich okruh je užší. Patřili do něj hlavně „muži pražského jara“, především Alexander Dubček (fotografie Dubčeka, jak skáče šipku do bazénu, se stala mediální ikonou „socialismu s lidskou tváří“) a Josef Smrkovský, ale i úspěšní sportovci, především Věra Čáslavská (její snímky z olympijských her v Mexiku, ze stupňů vítězů nad sovětskými gymnastkami, působily jako celonárodní vzpruha). Dá se konstatovat, že z těchto tváří byla Kamila Moučková – díky památným záběrům z televizní obrazovky – možná poslední žijící.

Týden, který otřásl zemí

Když nyní zemřela ve věku 92 let, těžištěm nekrologů je de facto jeden týden z tak dlouhého života. Byl to týden od 21. do 27. srpna 1968, kdy hlasatelka (nyní se říká moderátorka zpráv) Moučková se stala tváří protiokupačního vysílání Československé televize a tím i jednou z tváří celého roku 1968. V den invaze hlásila do kamery, dokud studio neobsadili sovětští samopalníci, a pak ještě šest dnů z provizorního studia v pražském Hloubětíně.

Lze říci, že v srpnu 1968 se ke vzdoru proti okupaci vedené vojsky pěti (spojeneckých!) států Varšavské smlouvy hlásila většina obyvatel Československa. Tedy že Moučková se nevymkla většině. Ale je třeba dodat, že jen o několik měsíců později začala patřit k menšině, ačkoliv zprvu početné, která na vzdoru trvala stále, respektive se od něj odmítla distancovat.

Tento důsledný postoj posílil její obraz „tváře odporu“, ale vedl i k vyhazovu z televize. Stojí za zmínku, že byla vyhozena vládním dekretem v dubnu 1970, tedy ještě před hlavní vlnou plošných prověrek a ideologických čistek. Což dokládá, jak ležela normalizátorům v žaludku.

Moučková byla vytěsněna – jako tehdy statisíce jiných – ze své profese a živila se všelijak. I jako kantýnská v divadle či lepením pytlíků. O šest let později – na rozdíl od statisíců jiných – ovšem patřila k hrstce prvních signatářů Charty 77. Do veřejného života se mohla vrátit až po listopadu 1989. Vrátila se i do televize, nicméně ve věku 61 let, kdy už měla ta nejlepší profesní léta za sebou.

S nálepkou komunismu

Připomínáme-li Kamilu Moučkovou, nelze nepřipomenout širší a stále oblíbené téma vztahu ke komunismu a komunistům. Už její vlastní život a prostředí, v němž se pohybovala, dokládá různé fasety komunismu u nás. Dokládá i to, že užitečnější než radikální heslo „komunisté ne“ je rozbor postojů a nuancí.

Otcem Moučkové byl Vilém Nový (1904–1987), předválečný funkcionář KSČ, za války v Londýně v BBC, po válce stalinista, po roce 1949 vězněný jinými stalinisty, pak propuštěn, leč v roce 1968 a po něm opět de facto stalinista. Neblaze proslul vedením kampaně proti sebeupálení Jana Palacha, jehož prý skuteční iniciátoři činu nalákali lží o „studeném ohni“.

Matka byla od roku 1942 v koncentráku v Ravensbrücku a o Moučkovou se starala babička. To vše zanechalo své stopy. I Moučková se stala ve svých 18 letech komunistkou. Jak sama říkala, přišla k tomu tak, že v roce 1946, když se otec vrátil z exilu, položil před ni legitimaci KSČ se slovy: „Ode dneška, Kamilko, jsi členkou komunistické strany.“ Tomu lze v rámci tehdejšího kontextu věřit.

Stejně tak lze ale věřit tomu, když Moučková – zpětně, s odstupem dlouhých let – přiznala, že jako televizní hlasatelka (tu práci dělala od roku 1957) se chtě nechtě podílela na propagandě. (I když to pak byla propaganda reformního komunismu, na který se za Husáka vzpomínalo s nostalgií.) A určitě se Moučkové dalo věřit, když se od svého otce jasně a bez vytáček distancovala.

Toto vše se skrývá pod paušalizující nálepkou komunismus. Kamila Moučková svým životem přispěla k tomu, abychom se na tyto nálepky dívali se schopností rozlišovat.

LN, 26.11.2020