K úvaze pod tímto názvem mě přiměla událost, která má letos své tří sté výročí. Leč nechci vůbec psát o tom, zda se mají mít či nemít rády ty či ony národy a jejich občané. Odmyslíme-li si totiž záležitosti politické a historické, je to záležitost veskrze individuální. Jsou Švédové, kteří nemají rádi Finy a upřednostňují Dány, zrovna tak jako jsou Němci, kteří mají radši Čechy než Poláky, nebo naopak. V tomto směru platí, že nikdo nic nemusí a předem prosím, aby se do toho ani v myslích čtenáře nemíchala politika.

Láska tohoto druhu se totiž nedá naordinovat. Němci Marx s Engelsem také neměli Čechy rádi, když svého času publikovali, že nemáme nárok na samostatný stát, což nám bylo kdysi úspěšně zatajováno. A přitom příbuzní ze strany Marxovy matky pocházeli z Bratislavy a Marxův děd či praděd byl rabínem židovské obce v Postoloprtech. Vidíte, ani to nepomohlo.

Nu a nyní jsme u toho Němce, který nás měl opravdu rád. V roce 1712 vyšla ve Frankfurtu a současně i v Lipsku kniha Das jetztlebende Königreich Bóhmen in seiner historisch-und geographischen Beschreibung vorgestellt. Její přílohou byla mapa Čech, známa jako Vogtova mapa Čech z roku 1712. Kniha má předmluvu obsahující velice fundovaný a originální popis české země. A v ní autor P. (Mauritius) Joannes Georgius Vogt (*30. 6. 1669 Königshofen im Grabfeld; 17. 8. 1730, Mariánská Týnice), který přišel do Čech jako šestiletý se svým otcem zeměměřičem, v oné předmluvě píše, že česká země je "mou milovanou vlastí". Smyslem vydání této velice zajímavé knihy byla především propagace kulturních, hospodářských i zeměpisných zajímavostí Království českého v německy mluvících zemích.

Vogtova mapa Čech z roku 1712

Vogt vystudoval v Praze filozofii a teologii, vstoupil do cisterciáckého řádu, působil v klášteře v Plasích a v roce 1724 se stal představeným kláštera v Mariánské Týnici, kde zůstal až do své smrti. Mimo jiné byl i varhaníkem a kapelníkem v Manětíně u hraběnky Marie Gabriely Lažanské (asi 1711). Zde vydává v roce 1719 latinsky teoretické hudební dílo Pokladnice velkého hudebního umění (Conclave Thesauri Magnae Artis Musicae), které patří k pokladům evropské hudební vzdělanosti. Vystřídal i jiná zaměstnání, perfektně ovládal pět jazyků a jeho znalosti byly více než encyklopedické.

Lásku k české zemi projevil Joannes Georgius i pro její podzemí. A to doslova. Po své padesátce vydává úžasné geologické dílo Podzemí Čech a Moravy (Boëmia et Moravia Subterranea) obsahující přehled o nerostném bohatství našich zemí. A nejen to – autor barvitě popisuje příběhy prospektorů a zajímavosti nalezišť kovů, minerálů či pramenů. Dále pak vzdává hold práci havířů, popisuje užívané technologie a stroje. Součástí knihy je i slovník obsahující hornické odborné výrazy v řeči české i německé. Velice zajímavé jsou i kapitoly, které si nečiní nárok na odbornost či přesnost, avšak patří k české kultuře té doby. Autor vypráví o skřítcích a démonech z podzemí, sleduje historii jeskyň a barvitě popisuje, jací draci v nich sídlili. Slovo zde dává i lidovým pověstem a pohádkám.

Joannes Georgius Vogt, který přijal řeholní jméno Mauritius, měl českou a moravskou zemi opravdu rád. Z jeho mapy i z jeho knih to lze vycítit. Nevím, jestli chodí cisterciáci také do nebe, ale asi ano. Jestli se na nás tento opravdu český, skvělý a ušlechtilý vzdělanec a vlastenec z počátku 18. století dívá, nechť tedy ví, že nezapomínáme, jakkoli jsme k tomu byli (a stále ještě jsme) v určitých případech vedeni.