22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Neberte nám starou víru

24.12.2020

V neděli odešel Sváťa Karásek, písničkář, duchovní a jedna z nejvýznamnějších postav undergroundu

Zprávu o smrti Sváti Karáska mi zavolali hned čtyři lidé po sobě. Pochopitelně mě to přimělo ke vzpomínkám a ta první, která mi vytanula na mysli, se týkala vzpomínky relativně nedávné. Kráčela jsem na jakousi veleoslavu a potkala jsem Sváťu, jak veze kočárek s miminkem. Pozdravili jsem se a on na můj tázavý pohled odpověděl: „To víš, já mám tak blbý děti, že jsem si musel udělat vnoučka sám.“ V kočárku byla jeho nová dcera Klárka.

Výtržník-vysokoškolák

Sváťa patřil mezi významné osobnosti undergroundu sedmdesátých let, dá-li se v takovém společenství o významných postavách hovořit. K širší veřejnosti jeho jméno proniklo na podzim roce 1976, kdy stanul před soudem v procesu, který Jana Převratská označila jako „proces malých zvířátek“ – byli v něm odsouzeni Brabenec, Jirous, Karásek a Zajíček. Obvykle se o něm mluví jako o procesu proti Plastikům a původních zatčených a obviněných (z „výtržnictví“) bylo na jaře 1976 skoro dvacet. Ti čtyři, kteří byli nakonec odsouzeni, pochopitelně nebyli vybráni jako „malá zvířátka“, ale nejspíš proto, že měli vysokoškolské vzdělání, takže je státní úřady pokládaly za „inspirátory“ a „organizátory“.

Svatopluk Karásek

Trestného činu výtržnictví se má dopustit ten, kdo se na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti a podle tehdejšího soudu šlo o hudební vystoupení. Ve skutečnosti nešlo o žádnou kriminalitu, nýbrž o politické pronásledování: ti čtyři měli „kazit mládež“, a z hlediska normalizačního komunistického režimu Sváťa mládež (i dospělé) skutečně „kazil“. Písničky, které se svou kytarou zpíval, byly nepokrytě náboženské. Nebylo divu, byl přece evangelický farář, byť ho státního souhlasu s výkonem duchovenské funkce příslušné úřady zbavily už v roce 1971.

Sváťa byl od malička tvrdohlavý a vzpurný, ve škole míval dvojky i trojky z chování. Nikdy se netajil svými názory: nebyl to prostě člověk do normalizačních poměrů, nebyl ochoten přistoupit na to, že si na veřejnosti nemůže jen tak říkat, co si myslí. Nebyl ochoten skrývat to, za čím stojí.

Podobně jako mladou generaci po celém euroamerickém světě ho zasáhla rocková hudba a vlna vzdoru šedesátých let, a protože nebyl ochoten mlčet, skončil tenkrát v sedmdesátém šestém před soudem. Z hlediska režimu skutečně byl „výtržník“.

Paralelní svět otevřených bytů
Jiná věc je, že se režimu ten proces nevyplatil. Nactiutrhačný ryk tehdejších médií možná ovlivnil hodně lidí – pro spoustu jiných však byl upozorněním, že v normalizačním Československu existuje něco, co by stálo za pozornost, něco, co se vymyká „socialistickým“ pořádkům a nalinkovanému chování a vystupování. A Sváťa v tom paralelním světě žil. Když už byly úřady tak „blbý“, musel si udělat společnost sám.

Sám v tom ale rozhodně nebyl, těch vzdorných, kteří si představovali společnost a její život jinak než normalizační režim, se našlo dost. Byl to paralelní svět „otevřených bytů“, kde se scházeli lidé, kteří si chtěli myslet a říkat, co chtěli – a samozřejmě to nebyl moc jednoduchý život. Člověk nikdy nevěděl, kolik lidí bude sedět u stolu, a hlavně nevěděl, kdy si při něj přijdou estébáci a odvedou ho k výslechu, na osmačtyřicítku, nebo rovnou do kriminálu.

Navíc pro něj byla uzavřená všechna „lepší“ zaměstnání, pro která měl kvalifikaci, a byl odsouzen k nějaké podřadné fyzické práci, třeba (jako Sváťa) mýt výlohy. Když se ale někdo odhodlal to riziko snášet, odměna byla přesladká. Nemusel nic předstírat, nemusel si křivit morální páteř, mohl být svobodný.

Za naplnění touhy po svobodě a za hlásání Božího slova v písničkách (i v běžném projevu) musel Sváťa Karásek hodně zaplatit. Estébákům nestačilo, že byl zbaven státního souhlasu, nestačily jim ty věčné výslechy, vězení a vytrvalé otravování – chtěli se ho prostě zbavit, mít od něj a od jeho vlivu na okolí pokoj. Zařadili ho do obludné akce „Asanace“, určené k vyhnání „nepohodlných“ občanů z tehdejšího totalitního Československa.

Karásek je naše láska

Sváťa tak prožil kus života jako farář ve Švýcarsku – a zase měl „otevřený dům“ a jeho farníci i staří kamarádi ho obklopovali a milovali – a v devadesátých letech se zase vrátil do Československa. A dál kázal a zpíval, to už nejen se svou kytarou, ale i s kapelami, a pustil se i do politiky. Ne proto, aby ukojil svou ctižádost, ale z touhy sloužit a pomáhat.

A teď umřel, jako umře každý z nás. Na rozloučenou připomenu, co zpívali jeho posluchači v písničce o staré víře, zmíněné v titulku. Ta stará víra „byla dobrá pro Karáska, Karásek je naše láska…“ A tou zůstane navždycky. Sbohem Sváťo.

LN, 22.12.2020



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.