Právě dnes je tomu 208 let, co se narodil Auguste Comte (1798-1857), francouzský filosof a matematik, který vstoupil do dějin jako duchovní otec positivismu, filosofie, jež je „reálná, užitečná, bezpečná, přesná, organická, relativní“.

Comte žil v době zmatků francouzské revoluce, Napoleona, bojů všech proti všem, anarchie a zprofanovaného náboženství. Jaký tedy div, že o nějaké metafyzické spravedlnosti si žádných iluzí nedělal. A tak přišel s velmi novátorským pojetím světa, nezatěžujícím se zkoumáním žádných věčných, svatých pravd, jak se tím znovu a znovu opakovaně marně trápily celé generace filosofů v minulosti. Víru zavrhl už zamlada. Z rodnému Montpellieru odešel do Paříže studovat (vedl prý i studentské povstání), ale hlavně dělat sekretáře klasikovi utopického socialismu, praotci positivismu Saint-Simonovi. Po sedmi letech se však od učitele ve zlém oprostil a podporován vlastními příznivci, většinou skromně živoře, vypomáhaje si vyučováním matematiky, v mukách plodil své dílo, stejně suché a nudné, jako byl on sám.

Auguste Comte je nepochybně jeden z nejúspěšnějších myslitelů v dějinách lidstva, neboť jeho positivismus je filosofickou oporou veškeré dnešní exaktní vědy. Vřele se k němu hlásí kupříkladu Stephen Hawking: „Z hlediska positivistické filosofie můžeme svobodně používat ten popis jevu, který je pro daný problém nejužitečnější.“ Positivismus je filosofie programově konkrétní, praktická, pragmatická. Co se jednou už řekne, musí se dát ověřit opakovanými pokusy – vědecká tvrzení podléhají zásadě verifikace (opakovatelné zkušenosti). Taková filosofie se nemálo podobá technickému nákresu a rovnicím. Odpovídá tomu i Comteho dělení věd od té prvotní, stěžejní – matematiky - k odvozeným: astronomii, fyzice, chemii, biologii a nakonec sociologii, přesně v tomto pořadí. Filosofii vykázal ze svého systému coby pavědu zcela, společně se zbědovanou teologií.

Matematika tedy jako královna věd, svět jako netečná, materiální říše jevů. A více promýšlet netřeba - vždyť k čemu jsou otázky „existuje bůh?“, „je pravda absolutní či relativní?“ nebo „je čas jen cosi subjektivně lidského anebo je to objektivní atribut kosmu?“. Který ze svých reálných problémů tím vyřešíme, i kdybychom to věděli? - zato je ale určitě dobré vědět, jak stroj přírody funguje, abychom toho mohli využít – „vidět, abychom předvídali!“

Slavná jsou tři Comtova stadia vývoje jedince i lidstva jako celku: „Kdo by si nevzpomínal na to, že v dětství byl teologem, v mládí metafyzikem a v dospělém věku fyzikem?“ (Chudák Comte ještě netušil, jak jednou mnozí projdou tímto vývojem v opačném směru…) V prvním stadiu, teologickém či fiktivním, za vším člověk hledá živou, absolutní vůli; boha si představuje fyzicky. Ve druhém, metafyzickém či abstraktním, je už vývojově dál: zaměřuje se spíš na netělesné ideje. V přírodě hledá jednotu, nahlíží v ní jakýsi promyšlený, v čase rozvržený plán. Avšak k čemu to? Definitivní, nejvyšší, konečné (kolik už takových v historii bylo!) je stadium třetí – vědecké alias positivní. To je světonázorovým stanoviskem zralého člověka i vládnoucí filosofií vyspělé společnosti. Ať se to komu líbí nebo ne, dnešní doba by dala nakonec nejspíš Comtemu za pravdu ...

Vedle svého positivismu stihl ještě založit coby vědu i sociologii – ta stála v jeho žebříčku věd na posledním místě, ale svoji královnu matematiku ctila i z dálky tak bezvýhradně, že Comteho sociolog měl snad být spíš statistikem. Jedinec je jen číslo, principy spočívají pouze v celku, tedy lidstvu jako takovém; dnes už člověka, znalého kolektivistických experimentů v historii, z takových úvah mrazí; tehdy to byl nadějný model: „Člověk ve vlastním smyslu, (individuum), staticky i dynamicky jest jen abstrakcí; skutečnou existenci, zvláště v řádu intelektuálním a morálním, má jen lidstvo.“

Nervově labilní Comte (v mládí byl krátce pacientem ústavu pro choromyslné), v průběhu let stále chudší, protivnější, se všemi rozhádaný, i posledními donátory postupně opouštěn, se v závěru svého života údajně již zcela pomátl. Jeho positivismus nabyl tehdy paradoxně esoterického nádechu, v představě jakési materialistické církve hledal řešení, jak technokraticky zorganizovat společnost. Toto bylo hrůzně zcestné, avšak idea positivismu přetrvala dodnes. Nelze ji ovšem přeceňovat – exaktní vědy by si vybujely i bez takovéhoto filosofického krytí nepochybně samy, tvoříce si vlastní aparát. Na druhé straně vedla z této základny přímá cesta k obludnosti hrubého materialismu, bezohlednosti pragmatismu a samozřejmě i bezradnosti ateismu. Je potom pikantní, když právě Comte je autorem slova „altruismus“ …

Auguste Comte je rozporuplná postava světové filosofie, která založila nový, nebývale životaschopný filosofický systém – tím ovšem, že na filosofii rezignovala a ponořila se zcela pouze do omezeného světa fenoménů. A v něm už vlastně žádné filosofie ani netřeba …