Jestliže byl pro Jiřího Grušu Edvard Beneš Rakušan, tak on byl stejně jako svatý Vojtěch, Jan Amos Komenský a Milan Kundera - abych jmenoval ty naše nejznámější - Evropan. Bohužel všichni tito Češi a Moravané, včetně Jiřího Gruši, ale kromě Milana Kundery, který žije v Paříži, zemřeli v exilu.

Jiří Gruša byl pro mě hlavně kamarád z Bonnu, kde jsme k sobě měli deset let blízko. Kromě důležitého románu Dotazník byl svým vnitřním ustrojením esejista, v tom starém a původním vý znamu, jak esej vymyslel Michel Montaigne v roce 1580. Měl rád definici M. Hamburgera, který napsal asi toto: Esej je procházka pro potěšení, ne obchodní cesta. Když se hovoří o eseji, může se jednat jen o procházku na daném poli bez úmyslu ho vyměřovat. Na tomto poli se nebude orat, nebude se sít. Má zůstat loukou, neobdělaným kouskem země. Jeden z procházejících se zajímá o květy, druhý o vyhlídku, třetí hledá hmyz. I honění motýlů je dovolené. Vůbec všechno je dovolené, kromě úmyslů vyměřovače, rolníka či spekulanta... Esej nemá formu, je to hra, která si vždycky znovu vytváří nová pravidla.

Jirka Gruša jako literát a esejista byl odborník na stopy slov, které hledal na louce pod přehršlí frází a klišé a snažil se je vykládat. Pátral po jejich původních významech. V hlavě mně zní jeho věčné meditování nad slovem vina z eseje Asymetrie sousedství, jehož významu se jako československý a později český velvyslanec v Bonnu po roce 1989 nemohl z obou stran vyhnout. A jako literát dvojnásobně ne: Politika pro něj nefungovala jako ulita, ale naopak se snažil její masku vždy rozbít nebo alespoň nahlédnout za ni: nasvítit to, co mělo být zapomenuto či zamaskováno, ač nás to dodnes tíží.

O češtině v této souvislosti moc dobře věděl, že ta stejně jako latina rozlišuje mezi morální vinou (culpa) a právní (dluh/debet). V české verzi otčenáše se Čech nemodlí "et dimitte nobis debita nostra", nýbrž "odpusť nám naše viny (culpae)". To věc komplikuje. Neboť Češi nechápou pod pojmem "vina" automaticky "dluh". A politické konstrukce jako "vyhnání" a "odsun" se pohybují v oblasti debetu. "Vina/culpa" se tím vždycky připisuje tomu druhému. A to je samozřejmě problém, s kterým se těžko vstupuje do jakéhokoliv spolku a o to hůře do staré Evropy, jejíž židovsko-křesťanské kořeny jsou podle Talmudu víc jak pět tisíc let staré.

Tímhle problémem se zabýval velmi často, protože věděl a viděl, že přijmout vinu totiž znamená mít výčitky svědomí a přání odčinit křivdu. Špatně formulovaná, nepochopená vina může posílit mravní invaliditu národa a to ho bolestně trápilo, protože s takovými účelovými selháváními se setkával u našich politiků všech relevantních stran, o těch dalších ani nemluvě. Byl zaskočený tím, jak hluboká je morální devastace obyvatelstva v české kotlině, a často citoval slova Karla Schwarzenberga, která jsme od něj slyšeli ještě před rokem 1989: "Je naivní si myslet, že se z toho marasmu můžeme dostat za kratší dobu, než jakou trval. Dvě totality učinily s národem své. Masarykovo nebát se a nekrást jsme si zjednodušili na nebát se a krást!"

Když popisoval s třicetiletým odstupem českou situaci, uchyloval se k metaforám, jako naposled třeba letos v květnu v Hospodářských novinách, kterým řekl: "Václav Klaus je prorok průměrnosti. Petr Hájek drží tradici českého protiamerického žvástu a Petr Nečas je trpaslík bez zahrádky," dodával, že do nečasu bychom potřebovali spíše Čase než Nečase, který se v téhle době ztrácí. Grušovi předhazovali ledascos, že je odrozenec či děda vševěda, ale byl to jen jeho esejisticko-básnický pohled na domov, čím se lišil a co na něm novodobému establishmentu vadilo. Český rybník podle něj prodělal velkou proměnu po roce 1989. Napsal: "V jeho šmudlivodě si až dosud hodní kapříci začínali pořizovat zubní protézy a měnili se na štiky, ne-li ve žraloky." Říkal tomu urychlená evoluce. A podobně ho rozčilovalo provolávání: Kdo neskáče, není Čech! Hřímal: "Vždyť přece: Kdo neskáče, neskáče! Nic víc." Nebál se mocných, strach měl jen z jejich malosti, která umenšovala Česko. Byl duchem i postavením zcela svobodný.

To vše ale říkal jen proto, že byť byl původem Čech jako poleno, kvůli čtyřicetiletému odstupu od vlasti nás viděl ostřeji, než můžeme zahlédnout sami sebe, protože z pupíku Čech, z Řípu, nedohlédneme dál než do Čech a všech, kteří nám mohli nastavovat zrcadlo, jsme se zbavili: postupně jsme neprotestovali proti odvlečení Židů, odsunu Němců a z odstřižení od Slováků jsme se radovali. Zatímco se všichni v Evropě zvětšovali, my jsme se stále zmenšovali, zjednodušovali jsme si kontext a měli jsme z toho radost. To Jiřího Grušu silně rmoutilo. Jako Evropan nás vnímal v mnohem širším kontextu. Ale nestěžoval si, věděl, že lepší národ nemá, jak jednou řekl v ZDF.

Napsal: Dějiny jsou u nás obhajoba nehod, hommage okolností, anekdota. A dodával: Dálka je nám divná a heroismus hra. Navrátilce z bitev jsme neuměli nikdy vítat jako hrdiny a měli jsme je spíše za vychloubače, což nás v jeho očích ještě zmenšovalo.

Jako katolík měl rád legendu o dvou poutnících, kteří se vydali v bílých řízách na poslední pouť. Cestou potkali vozku, který uvízl s károu v blátěném úvoze. První prošel kolem bez povšimnutí, druhý mu pomohl a šaty si značně zmazal. Tak přišli oba do nebe, Svatý Petr je uvedl před boží soud a Bůh oznámil tomu, co měl nepotřísněné šaty, že bude mít svátek jednou v roce, ale jenom jednou za čtyři roky - v přestupném roce 29. února. Druhému řekl, že za to, že pomohl bližnímu, bude moci slavit svůj svátek čtyřikrát do roka. Jiří Gruša se za každé situace, ať to bylo v šedesátých letech, když seděl ve Tváři a později v Sešitech, nebo když podepsal Chartu 77, v exilu či jako diplomat i penzista, nikdy nebál a vždy se "umazal". Jeho bystré oko a přesný jazyk nám budou chybět a je úplně jedno, kde žil.

Umenšovat kvůli evropanství českost Jiřího Gruši by byla ale potměšilost, jeho život je pevně vetkán do naší země obývané po staletí Čechy, Němci a Židy: narodil se za Křišťálové noci a zemřel v den oslav naší novodobé státnosti.