"To už bylo hezky dlouho po osvobození, lidi už nejásali a neobjímali se, nerozdávali si jídlo a šatstvo, ale prodávali je na černém trhu, začínali kalkulovat a plánovat, smazávat za sebou stopy, hlídat se navzájem a špehovat, zachraňovat majetek získaný kolaborací, zbabělostí, udavačstvím, ukořistěný po Němcích a po Židech.

Z vědomí viny a ze strachu z následků vybujela nenávist a podezíravost, která se obracela především proti skutečným obětem okupace, ať už to byli pasivní nebo aktivní odbojáři, partyzáni nebo političtí vězni, nebo prostě lidi, kteří vytrvali a ani za cenu pronásledování nezradili.

A tihle všichni, utahaní z front na doklady, lístky, jídlo, znechucení až k smrti malichernými potyčkami s byrokraty a kořistníky, začínali vážně a starostlivě uvažovat o budoucnosti země. Všem bylo jasné, že jen zlo přichází samo, ale dobro se musí těžce vydobývat, že si musíme stanovit přesný cíl a spojit všechny síly k jeho dosažení. Jenže každý si ten cíl představoval jinak."

Tato diagnóza naší poválečné společnosti z pera paní Hedy rozené Blochové a provdané Margoliové Kovályové by snad jen s několika korekturami  mohla platit i na popis situace po roce 1989, jak o tom třeba již před deseti lety hovořil v novoročním projevu Václav Havel, když upozorňoval, že věznitelé hrdinů protikomunistického odboje se mají lépe než jejich oběti.

A protože těch, kteří se vždy po každé změně přizpůsobí novým politickým poměrům, začnou kořistnicky plánovat budoucnost a smazávat stopy své bývalé kolaborace či alespoň nestatečnosti a kteří se přitom starají pouze o sebe, bývá ve společenství, které z historických důvodů přišlo o elity, vždy více než těch statečných a myslících na stát, je zkušenost paní Margoliové Kovályové důležité připomínat i dnes.

Nestatečná většina kvůli vědomí viny je vždy soudržnější - něco na sebe ví - a udává právě ona tón: nastoluje sice jiné, ale bohužel rovněž pokleslé normy. Bývalí hrdinové jsou jen nepohodlnými svědky jejich selhání a se svými ideály překáží v nastolování novému mocenskému uspořádání pod taktovkou starých praktiků a pragmatiků.

Paní Heda Margoliová Kovályová, která zemřela ve věku 91 let v neděli 5. prosince v Praze, v Soukenické ulici, nám svou smrtí opět připomněla to, co napsala ve své knize Na vlastní kůži na počátku sedmdesátých let, že člověk nemůže žít tolik let jako otrok, aby se v něm přece jen něco nepokroutilo, aby na něho proti jeho vůli a bez jeho vědomí trochu té prašiviny nepřelezlo.

A my jsme žili bezmála padesát let pod jhem dvou prašivin jako otroci, kteří nesměli poslouchat svobodný rozhlas, za nacismu byl za poslech Londýna trest smrti, za komunismu za poslech Svobodné Evropy vězení, nesměli jsme cestovat, číst svobodné knihy, ani tu nevycházely skoro padesát let svobodné noviny. Takhle dlouhodobě poškozovaná společnost nutně deformuje lidské duše tak hluboko, že si to už ani neuvědomujeme, proto každý důvod si připomenout svědectví statečných je pro budoucnost našeho společenství tak významný.

Paní Heda rozená Blochová se na rodila 15. září 1919 v asimilované židovské rodině a v roce 1939 se vdala za právníka Rudolfa Margolia. Oba byli v roce 1941 deportování do lodžského ghetta a odtud dál do vyhlazovacích táborů. Zázrakem oba přežili: Ona utekla z pochodu smrti a on z Dachau.

Po válce po jistém váhání paní Margoliová stejně jako její manžel spíše z citových důvodů vstoupili do komunistické strany a měli jako velká část jejich generace iluze zvláště o Sovětském svazu. Autorka ve své knize popisuje, jak staří komunisté, kteří prožili války v Sovětském svazu, je v těchto iluzích utvrzovali a teprve po deseti letech se přiznali, že ze strachu celou dobu lhali.

Rudolf Margolius, jako vzdělaný právník, udělal po válce rychle kariéru, byl nejprve šéfem kabinetu ministra a později náměstkem ministra zahraničního obchodu a z této pozice vyjednal výhodnou obchodní spolupráci s Velkou Británií. Přesto, že jej přátelé nabádali, aby z jakéhokoliv důvodu rychle z ministerstva zmizel, protože bude pronásledován za to, že sleduje české zájmy a ne sovětské, za což bude potrestán, Margolius na ministerstvu zůstal. V lednu 1952 byl zatčen a v procesu s tzv. záškodnickým centrem Rudolfa Slánského odsouzen k smrti, ortel byl vykonán 3. prosince 1952.

Paní Hedu Margoliovou po zatčení muže, stejně jako jejího tehdy čtyřletého syna Ivana, čekalo jako všechny další vdovy po popravených dalších asi bezmála pět let tvrdých perzekucí, šikany a ústrků, z nichž vážně onemocněla. Paní Margoliová přežila hlavně díky pomoci překladatele a filozofa Pavla Kovályho, kterého si v roce 1955 vzala za manžela a s nímž začala překládat. V roce 1959 jim vyšla kniha Spor o seržanta Gríšu od Arnolda Zweiga a o rok později Pláň Tortilla Johna Steinbecka, abych uvedl alespoň ty nejdůležitější.

Sovětská okupace zastihla rodinu Margoliových - Kovályových roztroušenou po světě: Pan Kovály byl na univerzitě v Bostonu a syn Ivan v Londýně: Paní Heda Margoliová-Kovályová brzy nato opustila Československo a až do roku 1996, kdy se vrátila, žila ve Spojených státech a pracovala v knihovně Harvardovy univerzity. Její syn Ivan Margolius, který je architektem, mi řekl, že za vykonstruované obvinění a smrt jeho otce se jim nikdo do dnešního dne neomluvil, což jen starou diagnózu paní Margoliové-Kovályové potvrzuje jako dosud platnou.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel