Někdy v devadesátých letech jsem navrhl kolegům v jisté obci, abychom založili kampeličku. Věděl jsem tehdy toho dost o historii a fungování lidových spořitelen tohoto typu a přivítal jsem také právní kroky k jejich obnovení. Bohužel hodně dlouho poté, když byly hned po Vítězném únoru vítězně znárodněny. Nějak to ale neprošlo a později mi bylo vyčítáno, že jsem svým návrhem mohl způsobit bankrot mnoha domácností, podle toho, „jak to dopadlo v Ostravě a jinde“. Marné bylo mé volání, že zneužití družstevní myšlenky několika nepoctivci není popřením jejího přínosu, když jim to navíc umožnili sami střadatelé svou pasivitou a souhlasem se špatně formulovanými stanovami.

Minulý víkend jsem byl účastníkem jedné mezinárodní konference v Brně a při několikeré cestě z hotelu do divadla Reduta, kde se konference konala, jsem nemohl přehlédnout několik výrazných zářivých reklam Raiffeisen banky. Cestou tam, i cestou zpět. Uvědomil jsem si opět, jak propastný rozdíl je v naplňování odkazů historie mezi námi a ostatními Evropany, zejména Němci a Rakušany. A tak si myslím, že ponejprv by si zasloužil pár řádek i František Cyril Kampelík, jehož 140. výročí úmrtí bychom si mohli v příštím roce připomenout. Vím ovšem dopředu, že se tak bohužel nestane.

Možná tomu nebudete věřit, ale František Cyril Kampelík byl lékař, politik, národní buditel a iniciátor mnoha občanských aktivit. Z obdivu k němu zakomponoval Jan Kollár jeho jméno do jedné ze znělek Slávy dcery. Ale aby to bylo přece jen trochu zamotanější, mohli bychom se vrátit asi tak dvě stě let zpět, a to přímo do Irska. V roce 1800 se Angličanům podařilo přimět Iry k tomu, aby se vzdali vlastního parlamentu a svolili k jeho sloučení s parlamentem anglickým. Což vzbudilo mezi občany Irska vlnu nevole a v roce 1825 vzniklo rozsáhlé občanské hnutí za ODVOLÁNÍ tohoto stavu. V angličtině tedy hnutí REPEAL. Angličané byli nakonec donuceni odstoupit. V červnu 1847 o tom všem píše Karel Havlíček Borovský v Pražských novinách a metternichovské úřady jsou zděšeny, neboť spolky pod názvem Repeal rostou jako houby po dešti. Jen v Praze jich bylo kolem šedesáti. Jejich cílem byly změny v církevním životě, změny státoprávní, rozšíření občanských svobod, zejména pokud šlo o svobodu tisku a spolčování. V čele hnutí Repeal byli dva Češi, filozofové Gauč a Havlíček (ten nebyl příbuzný s K. H. B) a pražský Němec Ruppert. Právě tito tři muži vydali v březnu 1848 provolání k pražskému občanstvu a svolali památnou schůzi do Svatováclavských lázní. Mimochodem – když Němec Ruppert v roce 1860 zemřel, šel s obnaženou hlavou jako první za jeho rakví český novinář Jan Neruda. Český život občanský v té době nebyl ovlivňován pouze myšlenkou slovanské vzájemnosti, ale byl otevřen i podnětům mezinárodním, od čehož se později tak trochu upustilo a velice silně nás to drží dodnes.

Pilným členem jednoho ze spolků Repeal byl také lékař František Kampelík. Nejprve chtěl být knězem. Studoval na semináři v Brně, mezi jeho přátele patřili Klácel, Ohéral, Šembera, Trnka a jiní. Díky jeho zanícenosti pro dobu cyrilometodějskou mu přidali jméno Cyril, které František Kampelík užíval až do své smrti. Později se však rozhodl, že bude lékařem a jeho vídeňské studium lékařství se protáhlo o rok, neboť byl v roce 1840 s několika dalšími studenty zatčen a půl roku držen ve vyšetřovací vazbě za údajné vytvoření tajného spolku. V roce 1848 ho tedy zastihneme v Praze, poté odešel na Hradecko a usadil se v Kuklenách. Opět mimochodem – málo se ví o tom, že v druhé polovině 19. století začal v Kuklenách jeden sociální demokrat vydávat list s názvem Právo lidu. Onen titul si vypůjčili pražští sociální demokraté a začali vydávat jako celostátní deník Právo lidu. Až komunisté z něj jakoby udělali Rudé právo, byť Právo lidu vycházelo za první republiky souběžně a také exilově po druhé světové válce v Německu.

A Cyril František Kampelík napsal v roce 1856 (vydal v roce 1861) knihu s názvem „Spořitelny po farských kullaturách orbě, řemeslu ze svízelů pomohou“. A v této knize velice podrobně popsal, jak založit spořitelní družstvo a neschovávat úspory ve slamnících. Navrhl dokonale propracovaný systém spořitelen a způsob jejich fungování, originální formy účetnictví a současně navrhl zcela neobvyklý (dnes běžný) systém domácího a mezinárodního pojišťovnictví. Upozorňoval na „naši nedospělost ve finančnosti“.

Jak je zvykem v zemích českých, nikdo není doma prorokem. Ve stejnou dobu přicházejí se stejnými či podobnými náměty Friedrich Wilhelm Raiffeisen (1818-1888) a Hermann Franz Schulze – Delitzsch (1808 – 1883). První byl starostou v malé obci Anhausen, v níž založil v roce 1862 družstevní bankovní asociaci, druhý právník a ekonom, pak zakládá na podobném principu úvěrní družstva. A spolupracují. Když se koncem 19. století nejen v Rakousku a v Německu, ale i v pohraničních oblastech Čech a na Moravě značně rozšířila síť „raiffeisenek“, přišla v roce 1897 Jednota hospodářských družstev v Praze s nápadem, aby byly zakládány české družstevní spořitelny, které by nesly jméno jejich ideového tvůrce, Františka Cyrila Kampelíka. A tak vznikly „ kampeličky“. Kdyby se jejich zakladatelé vždy drželi onoho Kampelíkova systému účetnictví, nemohlo by dojít k tomu, že jeho jménem okradli své spoluobčany dodnes řádně nepotrestaní podvodníci, kteří vsadili na to, že komunismus vymazal z paměti občanů potřebné reflexe ostražitosti.

A kdybychom se drželi onoho Kampelíkova varování „Jestli oči své neprotřete a rozum do hrsti nevezmete, uvidíte, že vás cizina překoná a že se v Nouzově a Chudobě ocitnete“, nemuseli bychom mít v každém městě banku s názvem Raiffeisen, ale po celém Rakousku a Německu mohly být banky s názvem odvozeným od Františka Cyrila Kampelíka. Takže výtky a obavy, které jsem nedávno slyšel, že nás Němci a Rakušané klidně převálcují, mají své opodstatnění. Ale v tom, jak oni umějí zacházet s historickými odkazy, a v tom, jak my na ně z vysoka kašlem.

A Františku Cyrilu Kampelíkovi (28. 6. 1805 – 8. 6. 1872) bychom se měli veřejně omluvit za to, jak jsme v devadesátých letech hanebně vytunelovali jeho čisté a velice demokratické myšlenky. Jenže žádejte něco takového ve společnosti, jíž vévodí tuneláři dodnes. Byť v poněkud rafinovanějším hávu.