Já vím, že je stále ještě žhavé léto, ale nebude to zas tak dlouho trvat, kdy si vyrazíte pro změnu na lyže do rakouských Alp. A při té příležitosti si prosím vzpomeňte na jednoho našeho rodáka, bez něhož by kdysi dávno lyžování v Alpách vlastně ani neexistovalo. Měli bychom být více hrdi na mnohé naše rodáky, jimž bohužel politikové dnešních dnů nesahají ani po kolena. Už jenom proto, že někteří umějí většinou pouze česky a i to jen ve znění populistických předvolebních slibů.

Letos v únoru uplynulo 160 let od narození výjimečného muže, akademického malíře a sochaře, rodáka z Kožichovic u Třebíče, který je považován za zakladatele alpského lyžování a který skutečně jako první na světě učil Evropu lyžovat.

Před 120 lety, v roce 1896, vydal úplně první na světě učebnici alpského lyžování se čtyřiceti instruktážními fotografiemi. V tomto roce také jako první na světě dosáhl při jízdě na lyžích stokilometrové rychlosti. V tu dobu byl považován za nejrychlejšího lyžaře na světě. Jeho výkon byl pokořen až v roce 1930 ve Švýcarsku.

Před 110 lety, v roce 1906, byl oceněn Rytířským křížem řádu Františka Josefa I., za zásluhy o lyžařský výcvik rakousko-uherských vojáků. V tomto roce také zorganizoval v pořadí již druhý evropský závod ve slalomu (303 metrů, 35 branek).

Před 100 lety, v roce 1916, ukončil svůj soustavný dvacetiletý kurz (1896-1916), jímž prošlo v Alpách, v Beskydech, v Německu a ve Švýcarsku celkem dvacet tisíc adeptů lyžování.

Muž ten se jmenoval Matěj Žďárský. Narodil se v mlýně v Kožichovicích, když u mlynáře Martina Matouška byl jeho tatínek stárkem. Takže zcela jistotně Matěj. Jenže pozdějším přepisem z německy psaných matrik bylo z Mathiase vytvořeno křestní jméno Matyáš, s nímž vstoupil do dějin. Jako kluk to neměl lehké. Když mu byl rok, zemřel jeho otec Jan. Deset let poté utrpěl úraz, po němž oslepl na levé oko. Přesto absolvoval reálku v Jihlavě, učitelský ústav v Brně a začal svoji pedagogickou kariéru pod patronací staršího bratra Františka ve Vídni. Přitom studoval malířství v mnichovské akademii, technické vědy na polytechnice v Curychu, cestoval po evropských zemích, dostal se i do severní Afriky, avšak poutala ho především příroda.

Když si Matěj Žďárský objednal první lyže z Norska, pochopil, že jejich vázání je pro alpský horský terén nevhodné. A šest let zkoušel vázání vhodné pro horské terény, až přišel na to, že pata musí být volná a umožňovat jízdu v obloucích s poměrně krátkým poloměrem. To pochopili velice rychle místní horalé (umožnilo jim to překonávání vysokého sněhu), ale také turisté-lyžaři, pro něž se tento sport stal velice atraktivním.

Žďárský mimo jiné napsal na základě vlastních pozorování dvě publikace o nebezpečí lavin. Sám v jedné lavině (1917) utrpěl těžký úraz, avšak po osmi letech se opět postavil na lyže. Dožil se úžasných 84 let a v červnu 1940 zemřel ve své usedlosti v Sankt Pöltenu.

Jeho život je neuvěřitelně pestrý a úspěšný. Proč se o něm nepsalo a nevědělo i poté, co odešel z tohoto světa, to si musíme vyříkat s těmi, kteří se nám v minulosti (a také dnes) snažili jisté stránky z naší historie „pro jistotu“ zamlčet, aby nám tak „nemátli“ hlavy.

Díky tomu bohužel neznáme osudy stovek a tisíců osobností, které patří do naší české a evropské historie. Evropské? Ano, té, kterou od roku 1948 začali přepisovat komunisté spolu s tehdejšími sociálními demokraty, s nimiž vytvořili tábor socialismu. Což někteří dnešní a mladší také sociální demokraté vůbec ani netuší. K jejich, i k naší škodě. Pochopil jsem to nedávno, když jistý krajský hejtman prohlásil, že ...“jsme strana se 130 letou tradicí...“ Aby se snad Josef Hybeš s Josefem Boleslavem Peckou v hrobě obrátili.