28.1.2022 | Svátek má Otýlie


OSOBNOST: Arnošt uměl lhát, jak když tiskne

25.2.2012

Jiří Justic

Lustigův celoživotní kamarád Jiří Justic o svém příteli z lágru říká: "Někdy byl tak bezstarostný, až to bylo strašný. Němcům lhal, jak když tiskne." V neděli to bude rok, co Arnošt Lustig odešel.

Arnošt Lustig právě před rokem, 26. února 2011, ve věku 86 let umřel.

Jirka Justic byl o tři roky starší než Arnošt. Jako mladík se postavil otcově vůli a odmítl převzít rodinný obchod, protože se chtěl vyučit automechanikem. I když se tatínek zlobil, Jirka si prosadil svou. A právě díky šikovným rukám přežil koncentráky, na rozdíl od svého táty, který skončil v plynové komoře společně s tatínkem Arnošta Lustiga. V Terezíně se Jirka a Arnošt moc často nepotkávali. Arnošt byl ještě kluk a bydlel v chlapeckých ubytovnách, zatímco tehdy už plnoletý Jirka musel pracovat s dospělými. Pak seděli vedle sebe v dobytčáku, který je vezl 28. září 1944 do Osvětimi. Od té doby se stali nerozlučnými parťáky. Oba jako zázrakem unikli smrti, když je po měsíci vybrali na práci v muničce Meuselwitze u Buchenwaldu, kde se vyráběly pancéřové pěsti.

Lustig4

Na náměstí v Českém Brodě zvoním na dům hned vedle pošty, který už sto let patří rodině Justiců. Za první republiky tu měli obchod se střižním zbožím. Otvírá mi devětaosmdesátiletý Jiří Justic, celoživotní kamarád spisovatele Arnošta Lustiga.

Prošli spolu několika koncentračními tábory, mnohokrát si vzájemně zachránili život. Arnošt Lustig mi o Jirkovi Justicovi často povídal. Hlavně v rozhovorech pro naši knihu Živel Lustig - Jak se píše kniha, z níž jsou všechny níže citované ukázky.

"V dubnu 1945 nás Němci poslali transportem smrti do Dachau. Šest dní jsme nejedli a pili jen dešťovou vodu. Když vlak jednou zastavil uprostřed lesa, losovali jsme, kdo zkusí ukrást chleba z proviantního vozu. Volba padla na mě. Doběhl jsem k vagónu, aniž by mě stráže spatřily. Jenže na zpáteční cestě už jsem za sebou slyšel: "Halt!" Ještě jsem stačil hodit chleba klukům, jenže se dostal do rukou cizím vězňům, kteří ho okamžitě zhltli. Esesák mě chytil a řval, že když jídlo nevrátím, zastřelí mě. Viděl jsem tlustý prst, kterým mačkal spoušť revolveru. Vtom můj kamarád Jirka Justic skočil mezi mě a hlaveň pistole. ‚Nestřílejte, nevidíte, že chleba nemá?!‘ Esesák užasnul. Nemohl pochopit odvahu chlapce, který mu vpadl do rány a zaštítil mě svým tělem. Tak si jen uplivl, že jsme dvě židovský hovna, a daroval nám život. Ve skutečnosti vzdal čest odvaze a přátelství, o němž mohl jen snít." A.L.

Jiří Justic je úplný opak Arnošta. Plachý pán, který zvažuje každé slovo.

Lustig5

"Arnošt byl velkorysý, nikdy se nedokázal dlouho zlobit. Nakonec každému všechno odpustil. Jako kamarád byl naprosto spolehlivý a čestný. O všechno jsme se dělili. Co však bylo strašné, jak byl nepraktický a lehkovážný. Co vzal do ruky, to pokazil. Některé své činy vůbec nedokázal domyslet do konce. Byl mladý a nikdy si nepřipouštěl žádné pochyby, že by něco špatně dopadlo. A stejné to s ním bylo celý život. Byl veselý, zůstal klukem až do poslední chvíle. Zažil jsem s ním hrozně legrace. Jako rodiny jsme se stýkali. Arnoštova žena Věra byla báječná holka. A hodná, měla Arnošta opravdu ráda. Moje Helenka vždycky říkala, že by ho přetrhla… Byl bezstarostný, až to bylo někdy strašný," vypráví Arnoštův kamarád.

"V Osvětimi Arnošt coby sedmnáctiletý tvrdil, že jako dělník pracoval s ocelí a že je mu přes dvacet," vracím vzpomínky k válce.

"Lhal Němcům, jak když tiskne," kýve hlavou Jiří Justic. "Když zjišťovali, kde byl zaměstnán, uvedl továrnu Kolben-Daněk, což oni znali," obdivuje Arnoštovu pohotovost ještě po letech. "Mimochodem s panem Kolbenem jsme byli v Terezíně…"

"Zdeněk Pick byl mladší než já. V terezínském ghettu jsme spolu prožili dva roky. V září 1944 jsem měl odjet jedním z transportů na východ. Říkali, že budeme stavět továrny, osidlovat panenskou půdu. Do dobytčáků pro dvanáct koní nás napěchovali sto. Zdeněk do transportu nemusel, protože jeho rodiče žili ve smíšeném manželství. Ale nechtěl mě nechat odjet samotného, a tak se přihlásil dobrovolně. Radovali jsme se, že ve vagónu pojedeme spolu, a mysleli jsme si, jak uvidíme daleké kraje. Skoro jsme se do Polska těšili. Jenže mě nakonec na poslední chvíli kvůli výslechu na gestapu z transportu vytáhli a poslali až o den později, takže Zdeněk jel dobytčákem sám. A v Osvětimi šel z rampy rovnou do plynu. Netušil, že kdo chce přežít aspoň první selekci, musí předstírat, že mu je víc než šestnáct." A.L.

Lustig6

"V Buchenwaldu Arnošt nejdřív dřel venku, ale byla hrozná zima, a tak jsem mu pomohl dostat se do továrny. Předstírali jsme, že je soustružník. Dostal přesný stroj s diamantem na obrábění panzerfaustů, měřítko, všechno jsem mu nastavil a vysvětlil. Jenže pak jednou udělal chybu a tu drahou mašinu zničil. Démant se odloupl a bylo jasné, že jakmile na to bachař přijde, zastřelí Arnošta za sabotáž. Nic ho nemohlo zachránit. A zase se stal zázrak! Angličané, kteří přes Meuselwitze létali bombardovat Lipsko, se v noci zaměřili na naši muničku, rozmlátili ji na kusy, včetně strojového parku. A teď si představte, že jenom ten Arnoštův soustruh zůstal stát netknutý. Tak jsme do něj shora naházeli cihly a prach. Když nás pak posílali odklízet mrtvoly Němců po náletech, Arnošt kradl oblečení strážím pod nosem a rozdával ho vězňům. Vždycky si vyčíhal, kdy nejsou stráže tak bdělé, takže díky němu jsme v zimě 1945 konečně měli teplé prádlo…"

"Arnošt mi vyprávěl, jak jste losovali, kdo ukradne chleba z německého proviantního vozu, když jste při přesunu z Buchenwaldu na konci války několik dní hladověli v transportu smrti…"

"Prosím vás," zarazí mě pan Justic. "Žádné losování se nekonalo. Arnošt byl lehkovážný blázen! Když vlak zastavil, prostě nám oznámil, že jde ukrást chleba. Bylo jasné, že ho stráže zastřelí. Stačil jen hodit chleba do davu… a dál už to znáte."

Jiří Justic mi vaří kafe a já se ho vyptávám dál.

"Jaký byl Arnošt? Hádali jste se někdy?"

"Ne. On byl moc slušná povaha a vždycky ustupoval. Nedokázal se dlouho zlobit. Výjimkou byly naše spory o politice. Strašně jsem mu nadával kvůli komunistické partaji. On byl idealista. Naivní blbec! Strana pro něj byla svatá. Hádali jsme se do krve a naše manželky, Helenka s Věrkou, z toho byly nešťastné. Dával jsem mu příklady, ale on nic nechtěl slyšet. Hádali jsme se a já jsem argumentoval, že největší hlupák z naší třídy se stal na okrese tajemníkem. Ale pro Arnošta byli komunisti ti nejlepší lidi na světě. On je pořád hájil. Viděl nespravedlnosti, ale nepřiznal to. Přitom musel vidět, jak to vypadá se mnou. Jako syn živnostníka jsem nesměl nic. Zakázali mi studovat," rozpaluje se ještě po letech Arnoštův kamarád.

"Jaký byl po Únoru 1948 život tady na malém městě?"

"Bydleli tu lidi, před kterými se člověk bál promluvit. Vedoucí domovní správy byl můj nejlepší kamarád ze školy. Když jsem za ním přišel, povídal mi: ‚Co si přejete, pane Justici?‘ Po sametové revoluci mě zase začal zdravit: ‚Nazdar Jirko!‘ Poslal jsem ho kamsi…" vzpomíná Jiří Justic a konstatuje, že kromě Arnošta Lustiga nepoznal žádného jiného komunistu z předsvědčení.

"A co Ota Pavel?" ptám se.

Lustig7

"Máte pravdu, to byl stejný případ!" zasměje se osmaosmdesátiletý pán a vypráví, jak se Arnošt vrátil zhrozený z Ruska. "Trvalo mu to dlouho, ale tehdy prozřel. Ukazovali jim divadlo, do kterého měli jít na představení. A když večer přišli, dozvěděli se, že divadlo nebude, protože celý herecký soubor zatkli. Nikdo se nikdy nedozvěděl proč… V osmašedesátém pak Věra dohnala Arnošta k emigraci. Přesně věděla, že by si to v Čechách za Husáka s tou svou prořízlou hubou odskákal. Na druhou stranu je ale pravda, že Arnošt z komunismu po válce žil. Všichni spisovatelé tehdy museli být ve straně, jinak by jim nic nevydali…"

"Vzpomínám na kluka, jmenoval se Jiří, příjmení jsem zapomněl. Byl s námi v Buchenwaldu a krásně kreslil. Zbyl mi po něm obrázek. Naposledy jsme se viděli na útěku u Kraslic, když jsme prchali z transportu smrti. Zdálky jsme slyšeli střelbu a on se nás ptal, kam míříme. Věděli jsme to, ale s odpovědí jsme já i Jirka Justic otáleli. Asi jsme se podvědomě báli, že společně nás Němci snáz chytí… Tak ten kluk řekl, že s námi nepůjde, a zmizel mezi stromy. Nad solidaritou vyhrál pud sebezáchovy. Dnes se mi často ten obraz z lesa vrací, protože Němci ho zastřelili. Svědomí se nevypíná ani ve válce, ani v míru. Tenkrát jsme mu měli říct: ‚Pojď s námi.‘" A.L.

Před odchodem se ještě ptám na Jirku z Buchenwaldu, co hezky kreslil.

"Arnošt si kvůli němu celý život dělal výčitky, že jste ho nevzali do party, když jste utekli z transportu smrti u Kraslic.."

"Toho si pamatuju. Bylo to v lese, s námi šli ještě další kluci. Valda Teller, Franta Oplatka, Jirka Kraus. A tenhle Jirka Porges – snad se tak jmenoval – nám hned řekl, že s námi nepůjde, protože v partě nás Němci brzy chytnou…"

"A toho Arnoštova kamaráda Zdeňka Picka jste znal?" napadne mě ještě. "V Terezíně se prý kvůli Arnoštovi, aby mohli být spolu, dobrovolně přihlásil do transportu na východ a v Osvětimi šel z rampy rovnou do plynu…"

"To nevím, takových bylo…"

Koláže ke knize Živel Lustig: David Vávra

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.