Všimli jste si, jak často lidé usilující o prosazení něčeho, nad čím nepanuje zrovna celospolečenské nadšení (o konsenzu nemluvě), argumentují tím, že přijetím příslušné normy „dáme najevo svoji příslušnost k západu“?

Možná jste to ve věku, kdy vám sotva uschnul inkoust na první občance, zažívali také. Chtěli jste, aby vás rodiče někam pustili a je jedno, jestli šlo o diskotéku, večírek nebo čundr, oni odmítli a vy jste prohlásili: „Jdou všichni, jenom já ne a jak budu před ostatními vypadat.“ Moje maminka mi na to obvykle odvětila: „A až oni skočí z mostu do řeky, tak skočíš taky?“ Dnes mám často pocit, že po nás také někteří chtějí, abychom „skočili z mostu do řeky“ jenom proto, že tam „skočil i západ“. Přičemž tím „skokem do řeky“ je aktuálně třeba ratifikace Istanbulské úmluvy (zde nebo zde), uzákonění „manželství“ homosexuálních párů (zde, zde nebo zde) nebo budování smíšených záchodků (zde). Dříve to byla například migrace, ale v této věci se obávám, že už jsme nedávno z toho „mostu skočili“. A další témata budou nepochybně následovat.

Pravdou je, že za minulého režimu byl život v zemích na západ od našich hranic pro našince nedostižným snem. Chtěli se mít zkrátka stejně dobře jako lidé tam a užívat si dostatku zboží v obchodech, dobrých výdělků, možnosti cestovat po světě nebo svobodně říkat, co uznají za vhodné. Včetně otevřené kritiky politiků. Místo toho však museli stát ve frontě na kde co, nejdál se dostali tak maximálně k moři do Bulharska a s politikou strany a vlády mohli akorát tak „svobodně“ souhlasit.

Jenomže tenkrát v těchto zemích ještě Západ existoval. Byl symbolem všech myslitelných svobod, ekonomické prosperity, technologického pokroku a také vojenské převahy. Ale co z něj zbylo dnes? Pod pláštíkem boje proti „dezinformacím a nenávisti“ je zaváděna cenzura, kvůli „korektnosti“ si postupně przníme jazyk a ve jménu „diverzity“ dokonce i pohádky. Naposledy tu o Sněhurce, která se musí obejít bez prince a místo sedmi trpaslíků jí pomáhá sedm „magických bytostí“ různých ras, pohlaví a výšky (zde). A na toho, kdo si dovolí podobné nesmysly kritizovat, se jako vosy sesypou všelijací budovatelé Dobra a ochránci menšin. Došlo to až tak daleko, že se v Německu objevil návrh, aby lidé udávali ty, kteří používají „nekorektní“ jazyk (zde).

Bohatství a ekonomická síla Západu byly založeny na produkci vytvářející přidanou hodnotu. Dnešní „západ“ ovšem podlehl iluzi, že bohatství lze dosáhnou tištěním peněz. Ztrácí také postavení technologického lídra, kterým se postupně stává Čína (zde). Tedy země, které jsme se ještě relativně nedávno posmívali, že umí jenom kopírovat. A co vojenská převaha? To je snad to poslední, co z původního Západu zůstalo. Ale i ta je výrazně ohrožena blbinami, které „západ“ v otázkách rozvoje svých vojenských sil řeší. Jako třeba gender (zde) nebo uhlíkovou neutralitu armády (zde). Už vidím, jak generál NATO volá nepříteli: „Nechme bitvu na zítra. Máme totiž všechny tanky na nabíječkách“.

Rozdíl mezi Západem a „západem“ je vidět třeba i na aktuálně probíhající debatě kolem možnosti platit kartou nebo hotově v obchodech, restauracích a v provozovnách služeb. Na Západě by nikdo něco tak absurdního neřešil, protože by nikoho ani nenapadlo zpochybňovat právo podnikatele zvolit si platební metody, které chce svým zákazníkům nabídnout. Vždyť je to on, kdo na sebe bere riziko, že když nebude jednu z nich akceptovat, může o část své klientely přijít. Tak totiž funguje svoboda – mít možnost o sobě rozhodovat a zároveň mít za svá rozhodnutí odpovědnost.

A co sledujeme u nás? Debatu o tom, zda uzákonit povinnost podnikatelů platby kartou přijímat (zde), respektive, aby byla možnost platit hotově chráněna jako jedna z ústavních svobod (byť zatím zamítnutá – zde). Zastánci toho prvního chtějí, aby podnikatelé tancovali, jak oni pískají, respektive přijímali platby kartou, protože oni to preferují. Snaha zachovat platby v hotovosti pak pramení z obav lidí ze ztráty možnosti nakládat svobodně se svými penězi, a tak je lépe ovládat, protože jim bude možné relativně jednoduchým způsobem odepřít přístup k určitému zboží či službám. Nebudou za ně zkrátka schopni zaplatit. Jak to funguje v praxi, vidíme třeba v Číně (zde). Pokud si myslíte, že jsou tyto obavy liché, tak se mýlíte, protože ono to už dorazilo i na „západ“. Pravda, v ne tak propracované formě. Některé britské banky totiž několika lidem se „špatnými názory“ zrušily účty (zde).

Na „západě“ už zkrátka žádný Západ není. A kde ho tedy hledat? Rozhodně ne na východě. Dle mého soudu však jeho rezidua přežívají v některých středoevropských zemích bývalého sovětského bloku. Tedy i u nás. A to i přes excesy typu sporu o „právo“ na placení kartou či hotovostí. Lidé v těchto zemích totiž mají zkušenosti s nesvobodou a vidí znepokojivé signály jejího narůstání právě na „západě“. Jsou zkrátka mnohem vnímavější a citlivější na plíživé omezování svobody slova, likvidaci volného trhu, destruktivní dopady ideologicky motivovaných zásahů do ekonomiky a podobné záležitosti, které se právě tam šíří. Takže pokud se chceme co nejvíce přiblížit Západu, který k nám pronikl především v „devadesátkách“ a ochránit jeho zbytky, které zůstaly přes rostoucí tlak dodnes zachovány, tak bychom neměli kopírovat každou blbinu, která k nám ze „západu“ přichází.

Ty nás totiž od Západu naopak vzdalují...