Při razanci, s jakou nastoupil ještě stále čerstvý minist David Rath do čela resortu zdravotnictví, vyplavaly na povrch určité nesrovnalosti hlavně v megazdravotní pojišťovně.

Ukazuje se postupem času, že skutečným a vážně nemocným pacientem je české zdravotnictví jako celek. Je proto na místě, když se do operativního řízení vloží přímo člověk vystudovaný v lékařském oboru? I lidí ochotných asistovat razantnímu řízení se najde vždy dost. Bohužel však naše zdravotnictví vykazuje zcela zřetelně pozůstatky socialistického megalomanství a nová ucelená koncepce je v nedohlednu. Celá plejáda ministrů, která se vystřídala v řízení v polistopadovém vývoji, nebyla schopna předložit systémovou změnu. A tak nezbývá nic jiného než dělat jen změny dílčí.

Je důležité si uvědomit, že megalomanské stavby zahájené ve scestné éře budování komunismu se promítly do nesmyslné snahy nahnat lidi do labyrintů staveb ať stavěných na výšku nebo na šířku. Houfy lidí byly směřovány do bydlení v tzv. “králíkárnách“, pracovní prostředí včetně podmínek se vytvářelo také hlavně v budovách kilometrových rozměrů a zdravotnické objekty šly postupem času také ruku v ruce s přesvědčením, že je navýsost potřebné lidi kolektivizovat, kde to jen půjde. Potřeba, aby se lidi sdružovali, je zakodována v lidském rodu od nepaměti, ale zvláště v takovém prostředí, kde se člověk neztratí a zároveň neodcizí druhému člověku, který je povolán k preventivní péči o zdravotní stav. A o příjemné prostředí s přívětivými lidmi jde především. Zdravotnické megalomanství však přineslo k pacientovi megapřístup, takže v současném stavu putuje z jednoho oddělení na druhé, prochází či nezbytně běhá klikatými chodbami, ťuká na různé dveře, aby si vzápětí vyslechl, na které má zaťukat znova, a tak paradoxně velkopřístupem pečujícího personálu ztrácí energii místo toho, aby mu byla předána v pozitivním směru.

Je zřejmé, že skutečně českomoravskoslezská země není svou rozlohou uzpůsobena na obří objekty, kterých je až přespříliš. S trochou selských propočtů se dá dojít k závěru, že nadbytečná spotřeba energií v megastavbách přispívá k odčerpávání mnohamiliardových prostředků a když se nedostávají, dochází k ekonomickým ztrátám nekontrolovatelných rozměrů. Následnými ztrátami jsou vyčerpáni i ošetřující lékaři a sestry. Atmosféra dlouhodobě neřešeného pacienta se přenáší do společnosti, které postupem času začne docházet energie asi podobným způsobem, když se příliš chodí anebo běhá v bludném kruhu.

Jestli však bude pokračovat zdravotnické megalomanství v neenergetickém duchu i nadále, můžeme se dožít další stavby jaderné elektrárny, která bude jistit spotřebu neefektivních objektů, které jsou stiženy sociálními nemocemi v rámci budování velkých zítřků. Už teď lze říci, že i přes razanci se kterou nastoupil do operativního zákroku současný ministr zdravotnictví se hned tak nedočkáme nemocnic rodinného typu a o lékařích s přívětivým rodinným přístupem si můžeme také nechat zdát. Alespoň sny nám nikdo nevyoperuje. Proto uzdravení vážně nemocného pacienta spadá prozatím do oblasti sci-fi.