Zápasy občas dopadají nerozhodně, zatímco závody mívají jediného vítěze. Více než padesátiletá historie soutěže Turné čtyř můstků ve skocích na lyžích nepamatuje, aby v čele stanuli dva borci s naprosto totožným výsledkem. Nyní se to povedlo Jakubu Jandovi a Jannemu Ahonenovi. Působí to maličko podezřele. U strojů kvalitních značek se dá předpokládat, že dva typy s obdobnými parametry budou fungovat stejně dokonale, u lidí něco takového překvapuje. Kdo vlastně v rakouském Bischofshofenu měřil své síly? Vynikající jedinci se sportovním srdcem, nebo vyspělé sportovní technologie, tréninkové strategie a vědecké metodiky životosprávy?

Vzpomněl jsem si v této souvislosti na americké prezidentské volby, které daly před pěti lety směr nejnovějším dějinám. Jak podivně tehdy působilo na chlup vyrovnané skóre obou kandidátů! Také ve výzkumech českého veřejného mínění vede hranice mezi sympatiemi k levé a pravé části politického spektra skoro přesně v půli. Ze dvou stovek poslanců zdejšího parlamentu často rozhoduje jediný hlas. Možná jde o podobný civilizační příznak jako v Bischofshofenu. Ač se politické programy zásadně liší obsahem, vykazují statisticky stejnou přitažlivost, neboť každému, kdo na to má, jsou vyspělé technologie i metodiky manipulace stejně dostupné. V masce zápolících stran se tak veřejnosti předvádí jediný vysoce sofistikovaný systém, který vždycky vyhraje, ať už bude výsledek jakýkoli.

V dětství byl mé generaci předkládán jako vrcholný sportovní vzor kosmonaut, jenž se chová přesně podle technických návodů. U lyžařů se mi chce stále ještě víc věřit na srdce. Do puntíku stejná vítězství v Bischofshofenu sice zavánějí mechanizací, ani ta by však slávu vítězů neumenšila - držet krok s pokrokem je obrovský výkon. Pouze čest poražených by tím povyrostla.

(psáno pro Respekt)