Bývala to jedna z nejpěknějších krušnohorským obcí severovýchodně od Klínovce, ale dnes tam skoro nikdo nebydlí. Většinu domů, hospůdek, dílen i malých továren srovnali v padesátých letech se zemí a terén už dávno neprozrazuje jejich rozmístění ani obrysy. Tím nápadnější je starý hřbitov vysoko ve svahu nad potokem. Hned za ním kdysi začínal hluboký les, ten však před třiceti lety zničily jedovaté dýmy z elektráren, a tak se dlouhá bělavá zeď s prostornou márnicí a vysokým dřevěným křížem stala jedinou místní dominantou. Když sem zabloudí někdo odjinud, musí mu vrtat hlavou, kde se tu vzalo tolik nebožtíků.

Své staré hroby tu má i rodina mé ženy. Její téměř osmdesátiletá příbuzná, která žije v blízkém městečku, nám tuhle celá bez sebe telefonovala, co se jí na hřbitově přihodilo. Vydala se tam se stejně starou známou ještě naposledy, než nasněží, zapálit svíčky. Posadily se pak na lavičku mezi keři, odkud se otvírá široký výhled do kraje. Viděly, jak dole ze silnice odbočilo ke hřbitovu drahé auto, za chvíli slyšely klapnout dvířka a zaskřípat bránu. Nejspíš Němci, kteří tu mají předky, pomyslely si. Zvědavost jim nedala, a tak nenápadně rozhrnuly větve. Muž byl starší, elegantní, s fotoaparátem, před ním hopsala mladá žena v dlouhém norkovém plášti. Pod kožešinou, jež se nestoudně pootevírala, prý byla nahá jako prst. Nakonec plášť pověsila na litinový křížek Familie Bartl a celá hambatá se jala vilně otírat o svislé břevno centrálního krucifixu. Stařenky z toho až záblo, ale bály se pohnout. Smrákalo se. Muž cvakal obrázek za obrázkem.

"Asi tam dělali nějaké umění, ale já pomyslela na čerty," pravila stará paní. Ty fotky jsem si uměl představit. V luxusním kalendáři budou určitě dělat parádu, neboť hřbitovní scenérie v té opuštěné vsi je prostě úžasná.

"Taky jsem si na ně vzpomněl," řekl jsem.

(psáno pro Respekt)