Proč máme vygumovat právě B. z médií, která jsou jinak plná bin Ládinů, Attů, Basajevů, ba čím dál více i Hitlerů? Ta otázka vrtá hlavou i týden po masakru v Norsku. Člověk samozřejmě chápe pohnutky těch, kteří odmítají dělat Andersi Breivikovi reklamu, satisfakci a radost. Vždyť kdyby se o něm nepsalo, jeho čin - a s ním i herostratovská sláva - by se rozplynul do vytracena. Ale...

Ne, nebylo by to do vytracena. Zůstaly by tu oběti, jejich blízcí a jejich potřeba objasnit pozadí celé věci. A zůstaly by tu i zástupy ostatních teroristů, jejichž mediální vygumování nikdo nežádá. Proč vlastně? Čím je Breivik tak výjimečný, že požadavek ignorovat jeho jméno, podobu i motivy se v rámci podobných zrůd zužuje pouze na něj? Není to i tím, že on je jaksi „náš“, rozuměj bílý rodilý Evropan, zatímco u „nich“, rozuměj u orientálců, počítáme se sklonem k vrahounství tak nějak automaticky a mediální slávu jim dopřejeme? Jenže takový přístup odporuje zásadě rovnosti, ke které se tak rádi hlásíme.

Před sedmi lety přepadli čečenští teroristé školu v ruském Beslanu. V masakru po výbuchu bomby pak zahynulo 330 civilistů, z toho 186 dětí (i mnohem menších, než byly ty z ostrova Utoya). Sedm let není tak dlouhá doba, abychom si nepamatovali, jak mocně v médiích frekventovaly jméno, podoba i motivy Šamila Basajeva. Též si můžeme připomenout tehdejší analýzy příčin zločinu, ba i konspirační teorie, zda na tom všem neměl zájem ruský prezident Putin. Proč tehdy nevadilo „ospravedlňování“ Basajevova zločinu? A proč nikdo nežádal mediálně vygumovat vrahouna B.?

To teď se v médiích setkáme s názorem, že kdo se zamýšlí nad pozadím a souvislostmi Breivikova zločinu, nad společenskou atmosférou ve Skandinávii, tak už tím jeho šílenství ospravedlňuje. Jistě, ani v Izraeli, zemi postihované traumaty z teroru, se neanalyzují motivy toho či onoho teroristy, ale analyzují se tam společenské pohyby v pozadí. Proč byli před lety sekulární bojovníci za palestinský národ a arabský socialismus vystřídáni džihádisty? To je zcela legitimní otázka.

I v Evropě by měly být takové otázky legitimní. Snad bychom měli méně psát o abstraktních pojmech, jako je multikultularismus, zato ukazovat příklady přepínání této praxe. Abychom zůstali ve Skandinávii, předloni se v Malmö hrál daviscupový zápas ŠvédskoIzrael, ale bez diváků. Městská rada totiž halu uzavřela se zdůvodněním, že není s to zajistit bezpečnost. Není tu míra multi-kulti a kapitulace před specifiky nových spoluobčanů už překročena? Jen o tom klidně a s rozvahou mluvme i pišme. Pokud Anderse Breivika vygumujeme, ale jiným teroristům necháme prostor, předvádíme de facto morální kýč.

„Kdybychom ho ignorovali, porazili bychom ho v jeho nechutné hře, aniž bychom ji hráli,“ zaznělo v České televizi. Působí až tragikomicky, ozývá-li se takový názor v zemi, kde titulky s Hitlerem, Goebbelsem a Baarovou i 66 let po válce prodávají noviny.

LN, 30.7.2011

Autor je komentátor LN