Všeho moc škodí. O sněhu, mrazu, náledí a inverzích to platí dvojnásob. Následky letošní tuhé zimy musí být zákonitě kruté. Na těle i na duši. Bohužel též mediální. Rádoby objevné postřehy meteorologů na prvních stranách novin šlo ještě snést. Bylo nás patrně dost, kdo jsme hledali naději mezi řádky. Ovšem když středočeská mutace Práva přinesla 23.3. tuctovou fotografii z ulice nadepsanou titulkem „Zasněžená auta v Mělníku“, definitivně jsem pochopil, že ze zatracovaného ročního období se stal atraktivní obchodní artikl, který lze úspěšně prodávat stokrát jinak. Téhož dne se se zimou vypořádaly také Hospodářské noviny. Dlužno dodat, že v jejich stylu – sofistikovaněji. Na jedné straně otiskly tři vydatné reflexe: geologovu, ekonomovu (z pera koho jiného než neoliberálního grafomana Pavla Kohouta) a básníkovu. Kupodivu na zimě dokázali najít i pár hezkých věcí. Například naši náchylnost schovávat se v teplých příbytcích přátel, na něž během činorodého jara či léta míváme tendenci zapomínat…

Druhdy se tradovalo, že „mráz přichází z Kremlu“. V současnosti - podle všeho a podle všech - z komunistických Haló novin. Komentátorům Hospodářských novin a MF Dnes tím spíše vadí zvolení šéfredaktorky extrémně levicového plátku za členku Rady ČTK. Ne že by snad poslanci její podporou neprokázali mimořádně špatný vkus, nicméně z bránění se principu „kontroly z více úhlů pohledu“, jaké předvedli Tomáš Němeček a Karel Steigerwald, demokratické cítění příliš nevykukuje. Normalizační žurnalistka Miroslava Moučková sotva provede ve veřejnoprávní tiskové kanceláři převrat, zejména není-li radní jedinou. Jenže vyčnívá. Přitom mnohem více pozornosti by zasloužili poslanci tzv. demokratických stran, kteří v Moučkové spatřovali úctyhodnější kandidátku než třeba v chartistovi Jiřím Dienstbierovi při obsazování Rady Českého rozhlasu.

Vyšší kruhy prý už naštěstí naznačují, že zima chřadne a co nevidět se vše zazelená. Vyprahlá média si to vyložila po svém a netrpělivě strčila do inkubátoru Stranu zelených. Martin Bursík ovládl rozhlasové vlny, zář televizních obrazovek i čerň novin. Způsob referování o něm nadto připomněl obletování pop celebrity houfy paparazziů. Přestože podle sociologů vědí voliči o cílech zelených pramálo, vkládají do nich očekávání, jež nenaplnila dosavadní politická elita. Nakolik jsou páni redaktoři informovanější? Bůh suď, každopádně z jejich práce čiší touha buď zlikvidovat tu Paroubka, tu Kalouska, tu Filipa, anebo pokořit všechny „podivíny“, kteří do politiky vnášejí enviromentální akcenty. Jsou zkrátka vzývaným spasitelem i nenáročným terčem pro pravicově-tržní omladinu. Není pochyb, že na spoustu úderů si zelení sami naběhli. Stačilo po vzoru slona v porcelánu rozšlapat téma adopce dětí homosexuálními dvojicemi a mediální senzace, ústící v zesměšnění (ne)hlasatelů provokativních tezí, byla na světě.

Komu dosud shovívavý úsměv nezmrzl na rtech, nechť si nalistuje grafy doprovázející stále častější průzkumy volebních preferencí. Nejdříve v amatérské interpretaci empirických dat velkoryse popletou přepočet eventuálních procent voličské podpory na mandáty, aby následně „zpřehlednily“ politické spektrum na levici (KSČM+ČSSD), pravici (ODS+KDU-ČSL) a zelený jazýček mezi nimi. Pocitu potřeby zamezit „bolševizaci“ státu se ubráníte jen stěží. Pak může být i Strana zelených dobrá. Tím příjemněji překvapil politolog Bohumil Doležal, který nejprve ve svém internetovém deníku a poté v MF Dnes odhodil ideologické brýle bojovníka s vojsky „Pravdy a Lásky“ a připustil, že spolupráce sociálních, křesťanských a ekologických demokratů nakonec může mít svůj smysl, pokud zaplaší velkou koalici či menšinové vládnutí s komunisty v zádech. Škoda, že jedna vlaštovka jaro nedělá…

Literární noviny č. 13/2006