Stále ve mně sílí dojem, že řadu našich problémů má na svědomí neurotizující doba, konkrétně pak toxické informační prostředí, a rád bych tyto problémy chápal jako civilizační choroby.

Myslím, že jste se už setkali s pojmem mentální anorexie a bulimie. Tyto chorobné stavy, charakterizované úpornou snahou ovlivnit pozitivně svůj vzhled, která ústí do nechutenství nebo naopak přejídání, je všeobecně dáván do souvislosti s médii propagovaným ideálem krásy a kulturou diet. Média (v nejširším slova smyslu) vnášejí do myslí zejména dospívajících hodnotová kritéria, postoje a motivy, které je nutí jednat v tomto směru neracionálně, a vnucují jim myšlenky, jež by je jinak, bez přítomnosti těchto mediálních podnětů, ani nenapadly.

Nevím, nakolik je toto působení cílené, nakolik se jedná o jeho vedlejší účinek a nakolik jde o pouhý informační smog, ale jedno je jisté: informační milieu, v němž se pohybujeme, je toxické a jeho toxicita se umocňuje s časem. Co před lety bylo zřídkavé, stává se v moderní době stále masovějším a rozšířenějším.

Dovolte mi nyní vyslovit hypotézu, že na tomto mechanismu toxického působení informací je založen i problém tzv. nebinárních dětí. Naše děti, pod tlakem médií, se začínají bát, že jsou jiné, než by měly být, a to, co by normálně, v dřívějších časech přešly, se v jejich nezralých myslích nafukuje do obludných rozměrů jen proto, že je to sdělovacími prostředky neustále omíláno dokola. Jsem kluk, nebo holka? Dřív stačilo podívat se do kalhot či kalhotek, dnes se o tom vedou nekončící debaty a děti (kterým se dřív z hygienických důvodů říkalo jen to nejnutnější) nevědí, co si myslet. Jde jim z toho hlava kolem, a nejen jim. I dospělí, ve stále širším okruhu a záběru, váhají, kým vlastně a co vlastně jsou.

A tak vám dávám na uváženou, zda není všechno to rozkolísání lidských identit vyvoláváno toxickým působením informačního prostředí. Mám silný pocit, že ano.