Že existuje něco jako web Parlamentní listy, jsem zjistil úplně náhodou. Na Facebooku jejich články sdíleli lidé, kterých si sice vůbec nevážím, ale ze zajímavosti je mám v „přátelích“ (uvozovky jsou důležité). Ty články byly většinou směsí xenofobie, povrchnosti a hlouposti. A pak jsem překvapeně zjistil, že do Parlamentních listů píšu i já sám. Viz třeba zde nebo zde.

Kopírovači a překradači

Způsob, kterým si tenhle obskurní web bez ptaní přivlastňuje výsledky cizí duševní práce, je až dětinsky jednoduchý. Jakoby „informuje“ o tom, že nějaký Brezina (nebo jiný český novinář) napsal něco zajímavého a citovaného.

To by bylo samo o sobě v pořádku, jenže Parlamentní listy to prostě berou komplet. Zkopírují celý cizí text, opatří ho dvou- až třívětým úvodem, přidají uvozovky a na konec doplní něco jako „..., dodává novinář Brezina“.

Celý dlouhý text mezi těmito dvěma hranicemi je můj. Případně jiného českého novináře, protože jak jsem si ověřil, tohle je v Parlamentních listech běžný pracovní postup. Podle selské logiky je to normální krádež. Slova, formulace, myšlenky, pointa, to všechno je totiž prostě jen převzato z cizího textu.

Mediální obsah zdarma

Při tomto způsobu „novinařiny“ je autorský přínos Parlamentních listů nulový. Prostě bez ptaní zveřejní cizí článek. Tímhle způsobem si opatřují mediální obsah, který je pro ně zadarmo. Vlastně by na to ani nepotřebovali redaktory. Stačil by software, který by ty cizí texty vyhledával a upravoval. Prostě stejně páchnoucí svinstvo.

Bizarním způsobem „převyprávění“ cizích článků Parlamentní listy podle všeho porušují autorský zákon. Ten totiž sice umožňuje citovat i bez vědomí a svolení autora, ale výslovně uvádí, že se to smí jen „v odůvodněné míře“, že musí jít o „výňatky“, respektive „v rozsahu vyžadovaném konkrétním účelem“. A to určitě není převzetí komplet celého cizího článku.

Lahev kečupu

Ve slušné společnosti se tohle prostě nedělá, asi stejně jako si slušně vychovaný člověk z restaurace neodnese lahev kečupu. Ta lahev stojí na stole a její použití bývá zdarma (pokud se v restauraci neplatí couvert). Všichni ale víme, že trocha kečupu slouží jen k ochucení naší porce jídla. Lahev tam není proto, abyste si ji celou vzali domů. A úplně stejné je to z citacemi cizích článků. Pokud uvedete zdroj, kousek si vzít můžete. Brát si celý článek je ale neprofesionální prasárna.

Parlamentní listy lžou už svým názvem – s parlamentem nemají vůbec nic společného. Kancelář Poslanecké sněmovny PČR se od nich v dubnu 2012 rozhodně distancovala. Proč se tedy jmenují „parlamentní“? No prostě proto, že kdysi nějakého šíbra napadlo si ten název zaregistrovat.

Úplně stejně byste si mohli zaregistrovat třeba Pražské listy a tvářit se, že vaše mediální zvratky mají něco společného s vedením hlavního města. A abyste tomu dodali zdání oficiality, mohli byste k tomu ještě zneužívat oficiální znak Prahy. Což je přesně to, co Parlamentní listy dělaly: zaštiťovaly se oficiálním státním znakem.

Valenta, Voráček a Janoušek

Ve vedení Parlamentních listů i v samotné redakci se objevují jména, která v české žurnalistice buď nikdo nezná, nebo jsou to naopak profesně naprosto „provaření“ nýmandi a šíbři.

Pokud jde o ekonomiku projektu, motají se kolem ještě divnější lidé. Třeba Ivo Valenta, odsouzený úplatkář a podnikatel s hracími automaty, který se coby senátor nestydí žalovat český stát o miliardu korun kvůli rušení hazardu. „Jako senátor by snad přece měl dbát o dobro českých občanů, a ne snažit se Česko podojit... ,“ říkáte si v duchu nevěřícně.

Nebo Michal Voráček, mediální magnát, za jehož působení ve firmě Ringier tamní časopisy potají tiskly PR články vydávané za nezávislý redakční obsah. V minulosti byly Parlamentní listy vydavatelsky a finančně propojeny i s firmami Romana Janouška. Jak jinak, ten u toho přece nemohl chybět...

Podplacené rozhovory

V roce 2014 Parlamentní listy získaly anticenu Křišťálové lupy za porušování principů seriózní žurnalistiky, na což už v říjnu 2008 poukazovala Česká televize. Zveřejňují totiž „nezávislé“ rozhovory s politiky, kteří jim za to potají zaplatí. Takhle si novinařinu představují snad kmotři na Sicílii nebo oligarchové v Bělorusku. V české žurnalistice je to ale všeobecně považováno za manipulaci a podvod na čtenářích.

Co s tím? Zajdu se poradit s právníky. Pokud jste ale Parlamentní listy někdy četli, varuju vás – je to smrdutá stoka.

Autor je redaktorem webu www.g.cz