Novinář do politiky nepatří. Tak

jednoznačně

to napsal ve čtvrtek v Hospodářských novinách publicista Miloš Čermák v souvislosti s tím, že televize Prima rozvázala smlouvu s moderátorkou společenského magazínu Extra Mirkou Čejkovou poté, co hlasatelka oznámila, že má v úmyslu kandidovat do Senátu za stranu Politika 21.

Podle Čermáka novinář nemá v politice co dělat, protože zastupuje zájem určité části veřejnosti a v důsledku toho musí potlačit zájem svůj. Jinak řečeno, žurnalista artikuluje názory svého publika, které vůbec nemusí být totožné s tím, co si myslí on sám. Novinář se sice sotva může vzdát vlastního mínění, ale aby své mínění neuplatňoval v rozporu se zájmem specifické veřejnosti, má k dispozici korigující nástroje jako profesní etiku, redakční systém práce a podobně. Jedno z takových užitečných pravidel říká, že žurnalista nemůže kandidovat za politickou stranu. Nemusel by pak totiž reprezentovat už jen zájem publika, ale i jisté ideové skupiny, která by mohla být s potřebami určité části veřejnosti v rozporu (přihodil by se takzvaný konflikt zájmů).

Zdá se to logické, pokud se ovšem nebude zamýšlet nad tím, kdo tvoří publikum daného média. Čí zájmy vlastně novinář zastupuje? Víme, že podmínkou pro to, aby byl nástroj masového sdělování u svých konzumentů úspěšný, je, aby se s ním jeho spotřebitelé mohli ztotožnit, aby s ním mohli souznít. Publikum má k novinářům důvěru, jestliže má dojem, že „mluví jejich hlasem“.

Řekněme, že většinu diváků televize Prima by tvořily ženy. Ženy v aktivním věku a smýšlející tak, že by jim byl program strany Politika 21 blízký. Pokud by tedy televizní stanice nechtěla přijít o své publikum, musela by skrze jeho zájem hájit i zájem Politiky 21. Sotva by se pak mohla rozloučit s moderátorkou, která by byla reprezentantkou takového názorového konceptu.

Čermák a s ním i Syndikát novinářů, který posvětil rozhodnutí Primy stran Čejkové, pravděpodobně vychází z přesvědčení, že divákům této televize program Politiky 21 blízky není a stejně tak programové cíle žádné jiné politické strany. Většina publika Primy je tedy patrně apolitická, veřejný život ji nezajímá.

Pokud je to tak, pak je asi rozumné, aby v takové televizi nepůsobili lidé s politickými zájmy, jelikož by svým divákům nemuseli rozumět a to by mohlo stanici poškodit.

Jenže jen účast v posledních volbách do Poslanecké sněmovny nesvědčí o tom, že většina veřejnosti by byla apolitická. Spíš naopak. Proto by možná bylo přirozenější, kdyby i média byla politická. Nejde-li to pro malou kapacitu trhu tak, aby byla strukturovaná na pravicová, středová a levicová, pak by se asi alespoň redaktoři mohli svou politickou orientací lišit. V takovém případě by ovšem bylo celkem lhostejné, jestli jsou členy nějaké strany nebo ne.

Bohužel, věc se jeví složitější v tom, že zájmy veřejnosti, které média jistým způsobem interpretují, jakoby neměly jasné kontury. Nepochybně sociální či kulturní zázemí předurčuje část veřejnosti k sympatiím k levici nebo pravici, té či oné politické straně. Na druhé straně tato determinovaná přízeň nejspíš nenachází uspokojení v programech konkrétních politických stran. Na politiku je spíše nahlíženo s obecným podezřením i nedůvěrou a média především akcentují tento rezervovaný postoj veřejnosti k politikům. Odstup od politiky pak pochopitelně vyžadují i od svých redaktorů, reportérů a moderátorů.

Politická neutralita novinářů nebo slabé názorové rozvrstvení médií není pravděpodobně ani tak profesním imperativem jako důsledkem toho, že mediální publikum nedokáže ztotožnit své zájmy s politickým programem a politickou praxí jednotlivých stran. Toto odcizení veřejnosti politice signalizují prostředky masové komunikace celkem zřetelně.

Když Syndikát novinářů považuje kandidaturu novináře za politickou stranu za možný konflikt zájmů, musíme to chápat jako riziko, že žurnalista se zpronevěří oné skepsi k politice, která převládá v mediálním publiku.

Je to tak asi v pořádku, novinář má v pokoře reprezentovat většinový veřejný zájem. Nicméně stojí možná za pozornost, že politická neangažovanost žurnalisty není požadavkem trvalým, protože nevyplývá z jeho profese samotné, ale je podmínkou dočasnou, jelikož plyne z vlastností publika. To ostatně dokazuje historie tištěných médií, jež kdysi byla velmi politická. A nikde není řečeno, že ta doba se nemůže vrátit.

(Psáno pro Česká média)