Padla na mne podzimní únava. Při ní i čtení, natožpak studování či analyzování je kromobyčejně namáhavé. Tak jsem se rozhodl prostě pouze dívat. Vědí to i vydavatelé novin, chtějí-li lovit zákazníky: hlavně hodně obrázků. Uplynulý týden byl na ně vskutku bohatý. A protože sílu vizualizace znají i politici, nakrucují se před fotografy, jak jen to jde. Nejžádanější póza je „neochvějný vůdce“.

V pondělí vévodil tisku snímek tvrďáka Topolánka, jak po lavině vyšinuté sebekritiky – dodnes nepochopil, že nemasochisticky založeným voličům vadí jeho gesta, řeč i politický program – zvedá rukavici a chystá se s Bémem bít o šéfování ODS. Topolánkův soustředěný kukuč doplňuje roztodivný kompars, patrně do poslední chvíle netušící, co od svého chlebodárce uslyší: od Filipa Renče, přes Marka Dalíka s přítelkyní až po ministerské náměstky. Nečekaně chyběl snad jen symbol reformy zdravotnictví Tomáš Cikrt, jakoby do naší reality importovaný z drsných pohádek bratří Grimmů. O to víc pozornosti na sebe strhl Ivan Langer. Jeho hbité plácnutí si s Topolánkem nebylo toliko „třešničkou na dortu“ spektakulární žofínské akce, ale také startem fotoseriálu „Langer stokrát jinak“. V následujících dnech potápějící se šíbr zapózoval coby statečný ochránce silničního provozu či coby demokracii strážící státník brojící za rozpuštění extrémistické Dělnické strany. Úterní Hospodářské noviny zvěčnily dalšího dramatického herce, Pavla Béma. S rozčíleným pohledem a rukama nad hlavou vyvracel nehorázné spekulace o provázání špiček pražského magistrátu s podezřelými lobbisty. K popření mokrosti vody a noční tmy se ale už pro omezený rozsah řádků nedostal.

Po apolitické středě, kterou opanovaly fotky skutečného pistolníka, Bohumíra Ďurička, jenž si den před tím svolal na Pankrác novináře, aby „nenápadně“ rozmázl, s kým vším z okolí Jiřího Paroubka se zná, přišel Obamův čtvrtek. Čeští žurnalisté využili časového posunu, aby detailně shrnuli výsledky amerických prezidentských voleb a poskládali pestrou mozaiku dojmů, příběhů a reakcí. Na hlubší rozbory nedošlo. Možná ani nemohlo. Světem zatřásla dvě slova: „změna“ a „naděje“. Pak už stačilo jen pohlédnout do Obamovy tváře – upřímně šťastné i upřímně odhodlané. Vedle ní blednou jak Topolánkovy grimasy, tak přísný zrak kremelského lídra Dmitrije Medveděva ukazujícího Obamovi svaly na pozadí zmínek o eventuálním umístění taktických raket v kaliningradské oblasti.

Poměrně věrohodně ještě zapůsobil na titulní straně pátečních Hospodářek zvážnělý guvernér ČNB Zdeněk Tůma oznamující pokles úrokových sazeb o 0,75%. Na rozdíl od vládních politiků a jejich dvorních ideologů přiznal: máme problém, globální ekonomika razantně zpomaluje a i zpomalení růstu českého HDP bude větší, než jsme čekali. Rovná hra si vždy zaslouží ocenění. Jak si potom nevzpomenout na absurdní rady Pavla Párala - jednoho z těch, co již týdny velebí, jakým jsme s korunou bezpečným ostrovem v rozbouřeném euromoři - v pondělní MF Dnes, aby nastalo snížení daní obchodních společností. A recept Baracka Obamy? Firmy zdanit více, ulevit naopak lidem s ročními příjmy pod 205 tisíc dolarů. Zkrátka daňový systém jako nástroj přerozdělování. Američany Obama nadchl odvážnými plány, osobním zápalem a charismatickou opravdovostí. Té se nevyrovná ani elitářská víra tržních věrozvěstů, ani opičky modrých politiků před cvakajícími objektivy.

Literární noviny 10.11.2008, rubrika Lidové Právo Dnes