O prvním ze dvou uvedených novinářských prohřešků se často mluví už v kursech novinářské etiky. Ten druhý je komplikovanější a hůře definovatelný. Novináři, kteří například natočí rozhovor se známým podnikatelem, podezřelým ze závažných trestných činů, se budou ve většině případů bránit poukazy na pokusy o odhalení možných souvislostí s politickou nebo jinou korupcí, popřípadě poukazy na potřebu veřejnosti být informována o té či oné kauze nejen policií ale také druhou stranou.

Pokud ten či onen novinář medializuje slavné podezřelé především proto, že je to například součást jeho investigativního novinářského záměru, může být takové chování obecně ospravedlnitelné. Problém nastává v okamžiku, kdy se mediální zájem o takové lidi řídí očividně komerčními. Media se pak dostávají do prekérní role, neboť nejen ztěžují nalezení spravedlnosti, ale také relativizují závažnost trestných činů, které pravděpodobně byly spáchány.

Ještě závažnějším prohřeškem je ochota některých sdělovacích prostředků zveřejnit coby seriózní svědectví cokoliv, co jim například slavný podezřelý (nebo už oficiálně obviněný a stíhaný) podnikatel sdělí. Tím, že se nenamáhají podobná prohlášení zasadit do patřičného kontextu, nebo záměrně volí kontext neobjektivní, dávají prostor k manipulaci s veřejným míněním a velmi ztěžují vyšetřování stíhaných osob.

Snad nejzávažnějším prohřeškem jsou pak pokusy některých médií využívat „svědectví“ lidí podezřelých z těžkých kriminálních činů k podprahovému politickému boji. Jestliže například obviněný podnikatel, jako je Radovan Krejčíř, dostane značný mediální prostor k tomu, aby mohl bez potřebných důkazů (tvrdě, že důkazy teprve dodá) obviňovat z rozsáhlé korupce politickou stranu nebo policisty, pomáhají novináři de facto celou kauzu politizovat. I když například Krejčíř nakonec žádné přesvědčivé důkazy neposkytne, jeho medializovaná, ničím nepodložená, tvrzení už napáchala politickou škodu. Otázka, kterou si pak musíme klást, je, zda novináři skutečně hledali pravdu, nebo jenom využili stíhaného podnikatele k nějaké vlastní politické hře - tedy, zda jim, poněkud zlomyslně a neprofesionálně, nešlo právě o napáchání zmíněné škody.

Samotní novináři by si měli takovou otázku vždy klást, když dávají v médiích prostor lidem, jako je Krejčíř, nebo dokonce odvysílají nepodložená tvrzení lidí už oficiálně odsouzených. Z hlediska novinářské profese je v takových případech namístě nejvyšší možná opatrnost: už pouhá percepce, že ten který sdělovací prostředek využívá trestně stíhané celebrity k nějakým politickým účelům nebo jim poskytuje prostor z cynických komerčních důvodů vyvolává k takovým sdělovacím prostředkům nedůvěru. Ta pak oslabuje věrohodnost sdělovacích prostředků v kauzách, kde právě by mohly a měly hrát roli hlídacího psa.

Hermes Media, 13.11.2005, www.hermesmedia.cz

Webová stránka Jiřího Pehe