Otevřené archivy s vypadlým kostlivcem v podobě příběhu Josefa Tošovského poskytly půdorys nejen pro slovní půtky historiků, ale také nejedno zajímavé zamyšlení rázu spíše etického. Na Tošovského kauze se také nečekaně obnažily různé názorové skupiny a trendy v jinak mnohdy celistvě vyhlížející mase našich žurnalistů. Zatímco třeba Mladá fronta Dnes ústy svého šéfredaktora Roberta Čásenského pro bývalého aparátčíka dvou režimů (škoda, že nikoho ještě nenapadlo přirovnání typu „Josef Fouché české ekonomiky“) nenachází mnoho pochopení a naopak kauzu chápe jako příležitost získat nové či udržet ochabující dnešní čtenáře, někteří žurnalisté jdou na věc od jiného lesa.

Pro takového Luboše Palatu (Komunista horší estébáka, LN 15.2.) je Tošovského story jen záminkou k tomu, aby si kopl do svého tradičního cíle - Václava Klause. Zcela mimo věcnou podstatu (a zjevně dost neinformovaně) tvrdí, že když Tošovský pracoval pro represivní režim z pozice špičkového bankéře (zavedla se eufemistická charakteristika „zpracovával odborné analýzy“), neméně kolaborantsky si prý počínali lidé z Prognostického ústavu (rozuměj: hlavně Klaus), kteří prý podobné analýzy vypracovávali pro ÚV KSČ. Palata je - jak je u něj zvykem - zcela mimo mísu. Rozdíl mezi tím, když vstoupíte a patnáct let jste ve státostraně otevírající dveře ke kariéře, a mezi tím, když do KSČ nevstoupíte a jste (mimo jiné kvůli tomu) na dlouhý čas odstaveni od možnosti profesionálního postupu (v době, kdy Tošovský dělal poradce generálního ředitele SBČS, byl Klaus řadovým referentem její pobočky), vidí i malé dítě. A novinář by navíc měl i dobře odlišit stav, kdy se podílíte na půdě Akademie věd na základním výzkumu a jeho výsledky pak někdo - zcela mimo dosah vašeho vlivu - využije pro svou ekonomickou strategii, od situace, kdy jste součástí nejvyšších pater onoho politického rozhodování o těch strategiích, tedy de facto jste na druhém konci toho provazu. To je rozdíl mezi Klausem a Tošovským 80. let. A že tento rozdíl není schopen, či spíše nechce vidět právě Palata, snad ani nepřekvapí. Ten, kdo se chce tou dobou, dnes připomenutou právě přes odtajňovaného Tošovského, seriózně zabývat, podobné rozdíly chápat určitě musí a bude.

Zajímavou otázku položil v dané souvislosti jiný redaktor LN, Petr Zídek (14.2.) v článku příznačně nazvaném Obrana Josefa T. Zídek říká, že spláchnout všechny jedince, kteří se podíleli na udržení minulého režimu, do jedné výlevky není jednak spravedlivé, jednak správné. Že na udržení režimu se podílejí (často nikoli uvědoměle) lidé mnoha profesí, a především sami občané - svým mlčením či rezistencí. Proto, jak se Zídek domnívá, by měl být nalezen pardon pro ekonoma Tošovského, protože prý šlo pouze o člověka, který chtěl tehdy dělat odbornou kariéru. Na tom něco je. Většina občanů tehdy chtěla jen nějak přežít ve svých oborech či odbornostech, najít nějakou únosnou míru kompromisu mezi vlastním profesním vyžitím a mlčenlivým souhlasem s politickým prostředím, kde se realizuji. Jenže Zídek zapomíná, že Tošovský patřil k elitní skupině, která určovala ono prostředí. V tom je důležitý rozdíl.

Určitě není správné dělat z lidí typu Tošovského zločince. Ale stejně tak není správné, když jsou nám prezentováni jako ideální osobnosti, které jsou povolány řídit naše životy. Přesně to učinil Václav Havel, když z Tošovského udělal v roce 1998 českého premiéra. Havel nám dosud dluží vysvětlení tohoto činu. Tím by totiž vysvětlit mnohem víc, možná celé pozadí kauzy zvané „Sarajevský atentát“. Ale to jen na okraj.

Ještě jednu zajímavou otázku Zídek ve svém textu otevírá. Zní takto: Čím to je, že minulý režim byl plný ochotných kariéristů typu Tošovského, kteří mávnutím proutku odložili stranické knížky a stali se demokraty, zatímco bylo (naštěstí) tak málo fanatiků (Zídek jmenuje bývalého ministra obrany Václavíka), ochotných pro režim střílet do vlastních obyvatel? To je otázka pro širší úvahu. Jistě dojdeme k odpovědi, v níž bude připomenuta okoralost ideového základu režimu, vyvětralost jistého entuziasmu prvních „revolučních“ generací, také oslabená represivní síla a obecně značně nahlodaná soudržnost systému, větší informovanost o hmotném aspektu života za železnou oponou a nespočet dalších faktorů materiální i ideové povahy. Psycholog by přidal úvahu otom, že jako národ netrpíme přílišnou principiálností, což je možná i důsledkem značné sekularizace a odduchovnění našeho života ve 20. století. Všichni sborem se pak doberou víceméně ke stejnému úlevnému povzdechu: je dobře, že máme více Tošovských a méně Václavíků. Jenomže historik musí zároveň říci, že nejsme všichni buď Tošovský, nebo Václavík. Tuto větu Zídek říci zapomněl.

(Psáno pro Česká média)