MÉDIA: Optimismus?
Značka „dar“ se ani slůvkem nezmiňuje o metodě, způsobu či mechanismu rozdělování těchto peněz. Ani stínem nezavadí o podezření, zda tyto peníze budou děleny smysluplně, a nikoli nepotisticky, že na ně budou moci dosáhnout všichni rovně a bez rozdílu, či zda někteří, jako obvykle, budou mít k veřejným financím blíž, oč blíž budou mít k jedincům, rozhodujícím o tom, kam ty peníze půjdou. Tomu se ve svobodné zemi říká korupce. U nás se to nazývá subjektivní rozhodování.
Jenže když se korupčním způsobem domůže nějaká firma veřejné zakázky dejme tomu na místní komunikaci, dostavbu mateřské školy či plynofikaci obce, výsledek bývá obvykle dobře kontrolovatelný: po silnici lze včas a slušně jezdit, škola stojí a jsou v ní děti, obec topí plynem, nikoli sirným lignitem či krabicemi od džusů. Jenomže kdo zkontroluje smysluplnost peněz vynaložených na nějaký ten film? Jednomu se film bude zdát dobrý, jinému špatný. Dva se nikdy neshodnou. V tom je hlavní záludnost každého takového přímého financování živé kultury. A nepřímého financování (přes daňový systém) se tato vláda zjevně bojí jako čert kříže.
Takové otazníky značka „dar“ neklade. Zato – plná optimismu – píše: „Doufejme, že si toho (těch stovek milionů, pozn. pž) budou filmaři vážit a tuhle šanci nepromarní.“ To je opravdu báječné. Doufejme raději, že nebude-li pršet, nezmoknem. Takové doufání má větší hodnotu, než doufání, že naši filmaři si sednou na zadek před devíticifernými dárečky z Fondu kinematografie, popadne je náhlá tvůrčí pokora a začnou za tyto peníze točit samé skvělé, odpovědné filmy. Už žádné egocentrické bláboly a exhibice, jimiž se mnozí blýskali doposud.
Nevím, kde na svůj optimismus chodí značka „dar“, ale já jej rozhodně nesdílím.
