„Politická diskuse zde strádá nedostatkem věcnosti,“ povzdychl si Josef Chuchma v Mladé frontě Dnes. Důvodem mu k tomu byl text profesora brněnské JAMU Pavla Švandy, v němž Švanda podal jakousi rozdílovou definici dvou typů českého intelektuála – na jedné straně intelektuála levicově liberálního (což je označení, které sedí Václavu Havlovi), na druhé straně národního liberála (Václava Klause). Švandův text nemá jinou ambici, než tyto dva modely uvažování o světě přesně popsat a odlišit. Podat střízlivý, věcný popis postojů a modelového uvažování obou typů. Za zapamatování stojí Švandova definice „mediální aristokracie“, kterou popisuje jako „bohému demokracie“, elity, které „teoreticky vyznávají svobodomyslnost, jakmile však s nimi nesouhlasíte, narazíte na hlučné manifesty profesionálních karatelů, kterým nejde vůbec nic pod nos.“

Co vlastně pobouřilo Josefa Chuchmu? Že Švanda nedostatečně připomenul Václavu Klausovi, „jak se za jeho premiérství nakládalo s bankovním sektorem a za jakou cenu se nechal zvolit presidentem.“ Chuchma hraje s těmito otřepanými kartami hodně starou hru, která se jmenuje: „nemám rád Klause“. Chuchma jako by nečetl Švandu, nýbrž svou vlastní nevraživost ke všem, kdo - spolu s Chuchmou - nehanobí Klause všemi prostředky. Chuchma vyčítá Švandovi „naprostou absenci konkrétních argumentů“, sám však nepřináší do diskuse o typologii českého intelektuála ani jediný argument. Pokud ovšem za argument nepovažujeme přesvědčení, že k popisu světa nepotřebujeme pevnou pojmologii, nýbrž si vystačíme se subjektivní dojmologií. Neboť přesně v tom je rozdíl mezi autory Švandova – a Chuchmova typu.

V posledních týdnech se znovu rozjíždí mediální vlna článků namířených proti Václavu Klausovi. Je to možná způsobeno volbami, které klepou na dveře. Mnozí by těmto volbám jako jedno z hlavních témat rádi vnutili otázku, koho a jak chce která strana příště (za 2 roky) volit presidentem. To je lákavá mediální vějička, na kterou mnohé – zejména mimoparlamentní – strany radostně skočí a začnou to téma hrát až do omrzení. Ty parlamentní strany – bez ohledu na pravé či levé směřování – vědí, jak složité je dohodnout se v našem volebním systému téměř na čemkoli, natož na osobě presidenta. Poslední volby toho byly dokladem.

Média, resp. někteří novináři však napovídají nezkušeným, protože by rádi dělali politiku, ale neumějí to. Investují své sympatie často do kulhavých koní, a podle toho pak vypadají jejich konce – stačí se podívat na Unii svobody!

A pro Josefa Chuchmu malé postscriptum. Až se budete zase někdy zabývat otázkou volby presidenta republiky (a rolí komunistů v ní), přečtěte si knihu Velký převrat či snad revoluce sametová z pera Jana Měchýře, historika názorově rozhodně vzdáleného čemukoli „klausovskému“, který v popisu raně polistopadových událostí píše mj.: „Skutečná revoluce začala až po 10. prosince 1989. Nejprve bývalá opozice získané pozice využila k prosazení některých politických revolučních zákonů. Především novely ústavního zákona, která zrušila tajnou volbu presidenta, a pak zákona, který umožnil odvolat ,řádně zvolené´ poslance zákonodárných sborů a nahradit je poslanci, které vybralo či schválilo Občanské fórum. Není sporu o tom, že od roku 1948 do roku 1986 socialistické volby byly jen karikaturou demokracie. Ale ani způsob, jakým byli 28. prosince 1989 a 30. ledna 1990 dosazeni noví poslanci, nebyl demokratický… Také volba nového presidenta, při níž (vesměs komunističtí, pozn. aut.) poslanci hlasovali veřejně – před televizními kamerami a zraky celé veřejnosti – byla asi tak svobodná, jako volba Jiřího z Poděbrad českým králem, při níž údajně stál na Staroměstském náměstí, pod okny volební místnosti, popravčí špalek a kat, kdy snad náhodou někdo….“

(Psáno pro server Česká média)