V debatě o tom, zda karikovat náboženské symboly, či zda se podobného zobrazení vybraných objektů zdržet, už padlo hodně různých slov. Debata na to téma zdaleka nekončí, vždy znovu vyvstane s novou intenzitou, když první extrémista zvedne první vlajku nebo první bombu proti ikonám, které naše civilizace považuje za svaté (karikováním holocaustu na politický povel v iránském tisku to začíná, do povětří vyhozenými ambasádami to pokračuje, a čím to skončí, neví dnes asi ani mulla Umar).

V této debatě padla už slova moudrá (ministr zahraničí Svoboda vyzval státy EU, aby mlčky nepřihlížely násilí a nebudovaly další historický omyl, jako byl za Hitlera smutně slavný appeasement). Ale také slova pošetilá (Solanovo omluvné turné po islámském světě je jen nejviditelnějším příkladem trendu, který v mnoha intelektuálních kruzích západní Evropy panuje navzdory realitě – plodem tohoto intelektuálního appeasementu budiž například zavražděný filmař Theo van Gogh či vypálená předměstí Paříže.

V této debatě skoro zanikl jeden hlas, sice tichý, ale důležitý. Přední odborník na média Jan Jirák z Fakulty sociálních věd UK Praha podle LN (Tisk nástrojem geopolitiky, 17.2.) prohlásil, že „média nejsou schopna vytvořit prostor pro diskusi o případech, v nichž je svoboda tisku škodlivá.“ Tak zaznamenal slova Jana Jiráka jeho student a redaktor LN Ondřej Aust, a není jediný důvod domnívat se, že citace není přesná. O to je to varovnější.

Podle Jiráka tedy existují situace, v nichž „je svoboda tisku škodlivá“. Pojďme tedy dále. Je-li škodlivá svoboda tisku, znamená to logicky, že tedy může být škodlivá svoboda jako taková, je-li škodlivá její podmnožina, svoboda tisku. To je ovšem hodně odvážné tvrzení. Je-li totiž za jistých okolností svoboda škodlivá, je nutné vymezit co nejpřesněji ty okolnosti, abychom se uměli té škodlivé svobodě vyhnout. Totiž, abychom ji vůbec rozeznali od svobody, která škodlivá není. To je potíž. Kdo určí, která svoboda, kdy a pro koho je škodlivá a která nikoli? Jirák snad? Nejspíš. Citát totiž ještě pokračuje: „Média a zvlášť lidé, kteří v nich pracují, si z údajné obrany svobody slova vytvořili dost jednoduchou obrannou strategii – paralyzují jakoukoli diskusi předem.“ Tak pravil Jan Jirák.

Věřte mi, že nechci „paralyzovat jakoukoli – tedy ani tuto – diskusi předem“. Proto také netvrdím, že „údajná obrana svobody slova je mou strategií“. Na svobodě slova je dobré jedno: snadno se pozná. Žádná „údajná“ svoboda ve svobodném režimu není. „Údajná“ svoboda je jen v „údajně svobodném“ státě. A to snad ten náš není. V tom se snad s Janem Jirákem shodneme.

Fakt, že akademický funkcionář respektovaný jako odborník na oblast médií připustí, že je třeba diskutovat o škodlivosti svobody tisku, a tedy implicitně je nutné dobrat se jistých omezení, aby svoboda tisku nemohla nabývat škodlivých forem, je tristní a nebezpečný. Při pohledu do dějin zjistíme, že o omezení svobod v zájmu nějaké dobré věci vždy nejvíce mluvili a usilovali intelektuálové. Později to bývalo zpravidla označováno jako selhání elit. Protože jedině intelektuální elity mají kapacity na to, aby dostatečně sofistikovaně dokázali zdůvodnit (sobě i jiným), proč je třeba tu či onu svobodu omezit, zkrátit, zrušit, zakázat.

A od zákazu určitých svobod je strašlivě blízko k zákazu určitých lidí.

28.2.2006

(Psáno pro server Ćeská média)