Volby do Dolní sněmovny, které teď proběhly ve Velké Británii, smetly konzervativce do dříve nevídaných hlubin a nadělily labouristům masivní většinu. Mnoho komentátorů podlehlo pokušení hledat v tom nějaký zásadní posun v duši Británie.

Ten posun je ve skutečnosti spíše artefaktem volebního systému a hned si ukážeme, proč.

První otázka: kdo byl v čele Labour Party úspěšnější, současný premiér Keir Starmer, nebo bývalý předseda Jeremy Corbyn? To zní jako trik, že? Corbyn přece prohrál hned dvoje volby, a to katastrofálně. Starmer teď naopak triumfoval a dalších pět let povede Británii.

Jenže v jistém (i když nepraktickém) smyslu byl ve skutečnosti Corbyn úspěšnější než Starmer. Posuďte prosím počty hlasů, které Labour Party dostala v jednotlivých volbách do Dolní sněmovny.

Neudeřilo vás něco do očí? Jestli ne, podívejte se prosím na ta čísla ještě jednou.

Corbyn, jeden z nejpodivnějších labouristických lídrů všech dob a kamarád celé plejády světových teroristů, byl z hlediska mobilizace voličů mnohem úspěšnější než Starmer. Nebylo mu to ale nic platné. Proč?

Hlavní a nejdůležitější důvod: Corbyn čelil relativně jednotné pravici. Naproti tomu letos byla pravice roztržena mezi torye a Farageovu stranu Reform UK, která získala přes čtyři miliony hlasů, a to převážně mezi bývalými voliči konzervativců. Tohle vzájemné soupeření přesně naplnilo pořekadlo „když se dva perou, třetí se směje“: ve spoustě volebních obvodů byl nakonec nejúspěšnější labouristický (nebo libdem) kandidát, kdežto oba pravicoví protikandidáti skončili jako druhý a třetí. Tak funguje systém jednokolových většinových voleb (first past the post, FPTP).

Menší, ale pořád ještě zajímavý důvod: před několika lety byli daleko silnější skotští nacionalisté, SNP. Strana s vysoce geograficky koncentrovaným elektorátem získala skoro všechna skotská křesla (48 z 57). V posledních letech šly ale pomyslné akcie SNP prudce dolů, zejména pak za úřadování bývalého předsedy Humzy Yousafa, což byl těžko stravitelný a přitom autoritářský a politicky korektní hlupák; tím se zase Skotsko stalo reálným bojištěm mnoha stran. Pomohlo to i Starmerovi, byť nikoliv zásadně.

Doplňující důvod: hodně hlasů, které Corbyn svého času zmobilizoval, se nacházelo v městských oblastech, kde už měli labouristé svého poslance jistého. Při systému FPTP je jedno, jestli v daném okrsku vyhrajete o pět hlasů nebo o pět tisíc, a hlasy „navíc“ jsou v podstatě k ničemu. FPTP je nevýhodné pro silně lokálně koncentrované politické fenomény, jako je např. „hodně ultralevicových studentů žijících v jednom volebním okrsku“.

Čtvrtý důvod: Mezitím nastal jev jménem Gaza, a k tomu se ještě za chvíli dostaneme. Ona totiž i muslimská komunita je v Británii poměrně silně lokálně koncentrovaná.

Současná labouristická dominance je daleko více důsledkem roztržky na pravici než dobré kampaně labouristů. Takto by vypadalo rozdělení křesel v extrémně teoretickém případě, kdy by konzervativci a Reform UK vystupovali jako jedna volební koalice a voliči by pro ně hlasovali stejným způsobem, jakým tedy doopravdy hlasovali v ostrých volbách.

Výsledkem by byl „hung parliament“, sněmovna bez jasné většiny, a prakticky by to směřovalo k další koaliční vládě toryů a liberálních demokratů, stejně jako v letech 2010-2015.

No jo, what-if, že? Nepíšu to proto, abych shazoval Starmerovo vítězství. Vyhrál v rámci dobře známého modelu a může vládnout s čistým svědomím. To, že Farage dokáže dělat konzervativcům živou Nemesis, není Starmerův problém. To je problém té pravice samotné, a ona si jej bude muset nějak vyřešit mezi sebou.

Píšu to hlavně proto, aby si čtenáři mohli zameditovat na téma „na volebním systému záleží“. Ono totiž na něm záleží i u nás. K našim volbám roku 2021 přišlo zhruba 5 400 000 voličů. Kdyby zhruba čtyřicet tisíc z nich hlasovalo jinak, v parlamentu by byly dvě další strany – Přísaha a sociální demokracie, každá zhruba s 10 poslanci. A složení parlamentu by se změnilo natolik, že by zcela jinak vypadala i vláda.

Čtyřicet tisíc lidí zní jako hodně, ale v pětimilionové mase aktivního voličstva to nebylo ani jedno procento.

Zpět do Británie. Slíbil jsem, že se ještě dostaneme k válce v Gaze, neměli bychom na ni tedy zapomenout.

Když došlo na čele Labour Party k výměně Corbyna za Starmera, nastaly i jiné změny – strana přestala být tak totálně pro-muslimská a začala se více posouvat do středu, největší exoti byli vystrkáni na okraj nebo úplně ven (včetně Corbyna samotného, který byl ze strany vyloučen letos). Po vypuknutí války v Gaze zaujali labouristé k situaci neutrální postoj srovnatelný s postojem konzervativců.

To mělo následky: dříve věrný muslimský volební blok je začal opouštět, počet hlasů pro labouristy v silně muslimských městech výrazně poklesl a muslimské hlasy začali sbírat jiní politici, například právě Corbyn, který ve svém okrsku Islington North porazil labouristického kandidáta o dobrých sedm tisíc hlasů. I to je jeden z důvodů, proč letos labouristé nedosáhli ani na 10 milionů hlasů. (Podrobnější článek na Guardianu zde.)

V této souvislosti si hned dvě labouristické poslankyně postěžovaly na to, že „gazanský rozměr“ letošní kampaně byl hororový – nátlak, urážky, obtěžování, zastrašování, vandalismus (prořezané pneumatiky atd.) ze strany, ehm, aktivistů. Na jednu z nich, Jess Phillipsovou, bučeli i v momentě, kdy bylo ohlášeno její vítězství. (Birmingham je silně islamizované město – cca 30 % obyvatel jsou muslimové, což je asi 2x větší podíl než v Londýně.)

Je pozoruhodné, že to Phillipsová prezentuje jako feministickou otázku: „máte problém se silnou ženou, která se vám postavila“. Ó kdeže, to není feministický problém, to je problém mezi Alláhem a nevěřícími. Bohužel si v Británii naložili takové politické korektnosti, že ten jev nedokáží otevřeně pojmenovat ani v okamžiku, kdy jim zírá do tváře. (Aspoň politici ne; v diskusích pod články se o něm mluví celkem otevřeně.)

Nicméně letošní volby zároveň ukázaly, že vyhrát volby ve Velké Británii je možné i bez toho, aby se vítězná strana podrobovala diktátu všelijakých imámů a spol.; a maximum, čeho opuštění radikálové dosáhnou, je několik irelevantních poslaneckých křesel v silně islamizovaných čtvrtích, a to za cenu hlasité a mediálně nápadné roztržky s politickým mainstreamem. Jakmile někomu začnete prořezávat pneumatiky a pokřikovat na něj „děvko“ nebo „vrahu“, těžko se pak v budoucnu zase spojíte dohromady do jedné politické síly.

Jeden z muslimských kandidátů, kteří se rozhodli „udělit labouristům lekci“ v Birminghamu (nakonec skončil druhý) – britský konvertita, který kandidoval za Gallowayovu Dělnickou stranu. To je ten, kterého porazila Jess Phillipsová

V tomto ohledu je ta klasická agresivní hysterie islámských aktivistů kontraproduktivní. Podobné věci se nezapomínají, zvláště pak ne od bývalých přátel. „Nesvatá aliance“ mezi britskou levicí a islámem fungovala dlouho. Jistě nezanikne jen tak lusknutím prstu, ale toto ji muselo aspoň oslabit.

Hudební epilog

______________________________________________________

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.

Bližší info a objednávky zde.