MÉDIA: O novinařině a politicích
Mnozí politici, a Václav Klaus není výjimkou, jsou překvapeni, že někdo, kdo psal před tím o nich, může později psát o jejich protivnících a vnímají takové jednání dokonce trochu jako zradu. Ten omyl vyplývá ze zásadního nepochopení žurnalistiky: Novinařina sice je a vždycky byla služebným povoláním, ale zodpovědný novinář neslouží nějakému politikovi či nějaké politické straně nebo nějaké koaliční vládě či v USA vládní administrativě – podle toho se taky pozná – ale výhradně svým čtenářům či posluchačům a ti mají dostat za každé situace co nejvíce informací.
Politici, kteří jsou každodenně pod obrovským tlakem, si docela logicky pohled na média a novináře zjednodušují a dělí je na ty, kteří jim momentálně slouží k prosazení jejich cílů, a ty, kteří svými výkony tyto jejich snahy komplikují. Ti moudřejší na tento omyl s odstupem času většinou přijdou a někdy se dotyčným novinářům dokonce omluví.
Moderní mediální historie zná dva takové důležité případy. První je z roku 1961, kdy New York Times vypátral, že se chystá vylodění na Kubu v Zátoce sviní, a dříve než šéfredaktor článek pustil do novin, poslal ho k vyjádření prezidentu Kennedymu. Prezident šéfredaktorovi okamžitě zatelefonoval a umluvil ho, aby text v původním znění nepustil, hlavně aby vypustil vypátrané konkrétní reálie. Šéfredaktor ho poslechl a jak známo, proticastrovská akce skončila tragicky a stála mnoho životů. Asi po roce John Fitzgerald Kennedy šéfredaktorovi opět zavolal a za zásah do svobody tisku se omluvil. Prý řekl, že kdyby noviny článek zveřejnily v původní verzi, nejspíš by k akci nedošlo, lidé by nemuseli zemřít a Spojené státy neměly ostudu.
O rok později ve Spolkové republice Německo probíhalo vojenské cvičení NATO a jeho vyhodnocení bylo katastrofální. Ve zprávě stálo, že Německo je na útok Varšavské smlouvy nedostatečně připraveno a že by za první tři dny možného konfliktu zemřelo asi deset milionů Němců. Německý zpravodajský časopis Der Spiegel se k tajné zprávě dostal a výňatky zveřejnil. Vydavatel a šéfredaktor tohoto časopisu Rudolf Augstein kvůli tomu strávil 103 dny ve vyšetřovací vazbě. Soud ho ale posléze nejen propustil, ale Ústavní soud konstatoval, „že žurnalista nepředstavuje typ zrádce vlasti. Jemu pramálo záleží na tom, jestli prozradil nějaká tajemství nebo ne a jestli tato tajemství jsou považována právem za tajemství… Novinářům jde hlavně o kritické posuzování politiky a své názory potřebují podložit fakty. A to je ve svobodné demokratické a právní zemi vážný úkol.“
Těsně před smrtí se Konrád Adenauer Rudolfu Augsteinovi dokonce omluvil, ač kvůli němu musel odstoupit. Prý mu řekl: Udělal jste dobře, když jste analýzu zveřejnil, jsou otázky a úvahy, které mohou pokládat a artikulovat jen novináři a občané by se jimi měli zabývat. Už jen proto, že my politici si to z nejrůznějších důvodů nemůžeme dovolit.
Na rozdílném postoji k mým knihám, které nebyly dvě, jak zmínil pan prezident, ale tři, protože v roce 1985 jsem představil i Václava Havla, který byl tehdy stejně neznámý, jako je dnes Jan Švejnar a jako se v roce 1991 tolik nevědělo o Václavu Klausovi, lze docela dobře ozřejmit rozdílný přístup k žurnalistice politiků a novinářů. Zatímco pan prezident skutečnost, že po knize s ním se pustím do knihy s jeho protikandidátem, vidí pikantnost, z pohledu novináře mého typu má rozhodnutí se do takové knihy pustit železnou logiku: Vždy jsem představoval s předstihem veřejnosti osobnosti, o kterých bylo zřejmé, že mohou v budoucnu sehrát důležitou roli. Nedělal jsem tedy nic jiného než kdysi New York Times a Der Spigel, informoval jsem, a na tom není nic pikantního, to je jenom tvrdá práce.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel
