Proč se chováme k médiím jako církev v 15. století

Připomeňme si, jak to tenkrát bylo. Když Johannes Gutenberg někdy kolem roku 1444 vytiskl první inkunábule a v druhé půlce století se začal knihtisk rozšiřovat po celé Evropě, církev se toho zalekla, ztratila monopol komunikace provozovaný z kazatelen. Měla strach, že by přišla o moc, a proto mohučský biskup přišel čtyřicet let po Gutenbergovi s nápadem zavést cenzuru.

Ta byla zrušena poprvé v roce 1695 v Británii, po roce 1798 ve Francii, ale ve střední Evropě, tedy i u nás, poprvé až po roce 1989.

Vývoj jasně ukázal, že každé společenství, tedy i státní útvary a to, čemu říkáme politika, tedy správa věcí veřejných, je dáno systémem komunikace. Později se to jen potvrdilo, když rozhlas zvítězil nad tiskem a oslovil víc lidí, umožnilo to uzurpovat moc Adolfu Hitlerovi a Josifu Stalinovi. Stejně jako v době, kdy televize, tedy obraz, zastínila rozhlas, mohl zvítězit mladý John Fitzgerald Kennedy nad unaveným Richardem Nixonem.

A když ovládl veřejný prostor internet, sociální sítě a algoritmy, které dokázaly každý nesmysl rozšířit za neuvěřitelně krátkou dobu na miliony lidí, nepoučili jsme se z minulosti. Místo abychom nová média přinutili dodržovat profesní pravidla, stal se opak, prestižní a veřejnoprávní média se začala přizpůsobovat a reagovat na sociální sítě, které šíří fake news, což umožnilo Donaldu Trumpovi stát se prezidentem.

Proti tomu se státy začaly bránit, jenže tam, kde právní stát je novinkou, jako ve střední Evropě, kde funguje třicet let a kde přežívá snaha nerespektovat dělbu moci a vše ovládat z centra, místo s fakenews začali politici bojovat hlavně s prestižními a veřejnoprávními médii.

Marketingová oddělení politických stran začala sociální sítě využívat ke svým hrám. Nejmarkantněji se tyto tendence projevily v Maďarsku a Polsku.

U nás si premiér koupil třetinu mediálního trhu a někteří politici se snažili zlikvidovat podstatu veřejnoprávnosti tak, jak ji definoval John Reith v roce 1927, když BBC převedl z company na corporation, aby oddělil obsah vysílání od vlivu politiků i byznysu. Jinými slovy politici, kteří cítili ohrožení podobné, jako cítila v 15. století církev, se rozhodli v 21. století postupovat podobně: omezit kritické myšlení ve veřejném prostoru.

Proto jedním z úkolů nové vlády, chce-li zvýšit důvěru v politiku jako takovou, bude nastolení řádného systém komunikace ve veřejném prostoru, který nepůjde tak snadno zničit, jako se to zatím daří pánům Viktoru Orbánovi a Jaroslawu Kaczynskému a jako se o to u nás snažilo ANO, SPD a KSČM útoky na Českou televizi a Český rozhlas.

Je třeba si připomenout, že odpovědnost za systém komunikace v každé demokratické zemi, kde platí ius resistendi, tedy právo odporu, mají hlavně občané, kteří uzurpování médií politikům dovolí.

Nesmíme zapomenout, že i novým ministrům a poslancům se nebude líbit, když se stanou terčem kritiky, a na předvolební sliby by mohli snadno zapomenout. Proto musí veřejnost bedlivě dohlížet na novelu zákona o České televizi a Českém rozhlase, která by měla změnit způsob volby radních a jejich kompetence: na volbě by se měl kromě sněmovny podílet i Senát.

Autor je publicista