Cestou z Lutherova města Wittembergu, kde jsme s mojí paní pár dní prodlévali a také jezdili na kolech ve vyprahlé krajině připomínající africkou savanu (ve městech také černošští povalující se inženýři v nevelkých kvantech pobývají, takže iluze je téměř dokonalá a chyběly už jen žirafy a antilopy), jsem tuto neděli poslouchal rádio. Na české „dvojce“ byl pořad, kde se účastníci zabývali svobodou médií u nás. Jako arbiter inter pars tam také promluvil dotázaný Petr Pithart. Byl jsem zvědav, co z něj vypadne, a myslím, že nezklamal.

Tedy on se nemýlil v tom, když jednak hodnotil postoj OF ve věci zákazu komunistů, že v té době to ani nikoho nenapadlo (nejsme jako oni) a zastávali názor, že je třeba komunisty potřít v poctivých volbách. Jen z toho nevyvodil, že to bylo špatně. Já kriticky si říkám, že jsem se v tomto punktu také hrubě mýlil, jako později ještě v mnoha jiných. Stejně tak se P. Pithart nemýlil, když uvedl, že svoboda slova v médiích není tou, která zuří v sociálních sítích, kde se diskuse zapouzdřují v uzavřených skupinách stejně smýšlejících, ale že svoboda slova je tam, kde se pracuje tzv. redakčně. Tedy že je tam, kde se tříbí v debatách vůči sobě i protichůdné názory. Souhlas, souhlas, tak to je.

Jenže pak P. Pithart spustil ohranou desku o tom, že si stále relativně dobře vedou veřejnoprávní bedna a rozhlas, protože tam stále jsou dostupné vyvážené informace. To je typický P. Pithart, který nepřekročí svůj stín havlovského pojetí (byť on je leckdy k němu lehce kritický, ale jen lehoulince, aby to nepoškrábalo lak) mediálního prostoru jakožto místa, kde se bude filosofovat nekonečně dlouho, ale beze střetu s protistranou. Ať sním své boty, jestli ČT nebo ČRo ve svých pořadech dávají prostor kritickým hlasům - například leckdy opravdu excelentního myslitele Alexandra Tomského, Alexandra Vondry, který má zajímavé názory, spisovatele Vlastimila Vondrušky, presidenta Václava Klause či Benjamina Kurase. To jen namátkou, mohl bych ještě pokračovat.

Dovede si někdo představit, že by našich veřejnoprávní bedně anebo rádiu udělali rozhovor s Viktorem Orbánem nebo Jaroslavem Kaczynskim anebo premiérem Polska Morawieckim? Anebo se Sebastianem Kurzem? A kdo by měl sedět proboha naproti nim, měl by to být snad absolutně zprofanovaný Václav Moravec nebo snad Světlana Witovská, které málem Drahošovi novináři postavili pomník za to, že poklábosila s Milošem Zemanem a nepodělala to úplně? Na co a jak by se jich ptali? A jakým jazykem by s nimi mluvili? Nebo snad že by někdo posadil nějakou těžkou váhu proti Andreji Babišovi, aby nám konečně vyjevil sladké tajemství, jaký má zahraničně politický program? Nenechte se vysmát. Jediný borec a šikula je pan redaktor Stach, ale ten pohříchu dělá vědu. Asi ví proč. Prostě figury, které dělají ve veřejnoprávních médiích politické programy a diskuse, to je přehlídka šolíchalů, diletantů a patolízalů k pohledání, kteří když mají pocit, že je třeba něco říci o EU, tak si pozvou tvrdého eurofila Pavla Svobodu, aby to bylo vyvážené. Je to mazec, jen co je pravda.

Nic z toho, co na nich adoroval P. Pithart, veřejnoprávní média nenabízejí. Pilně se vyhýbají těm, kteří mají odvážné a kontroverzní názory, a zvou jen ty, kteří jedou prounijní propagandu anebo provozují tzv. konstruktivní kritiku. Tu ovšem připouštěli i komunisté, rozdíly jsou už jen velmi malé. Žádná svoboda slova a svoboda projevu se v našich veřejnoprávních médiích nepěstuje. To není jen česká specialita, tenhle propagandistický prounijní a lidskoprávní šlendrián provozují veřejnoprávní hlásné trouby ve větší či menší míře ve Francii, Španělsku, Německu a tímto virem jednostrannosti byla napadena i slavná BBC. Mainstreamová média v soukromých prackách si pak sama nastavují náhubky. Je to propagandistický vir, který klátí veřejnoprávní média v Evropě a dělá z nich servilní slouhy. Petr Pithart buď vědomě lhal, anebo už vidí a slyší jen to, co vidět a slyšet chce. Vyberte si, co myslíte.

A takhle my tady žijeme.