Stalo se to ve čtvrtek minulý týden. Zastavil jsem se u trafiky, sáhl do kapsy pro drobné ... a pak jsem na několik vteřin zaváhal. Co kdybych si dnes noviny nekoupil? V první chvíli jsem se té myšlenky až polekal. Asi bych si to ještě rozmyslel, ale ukázalo se, že překážím v cestě dalším zákazníkům. "Stojíte ve frontě?", zeptal se mě nervózním hlasem spěchající muž. "Ne, prosím," ukročil jsem stranou, strčil mince zpátky do kapsy a šel pryč.

Bylo to poprvé, kdy jsem neměl chuť si noviny koupit. Úmyslně nepíše potřebu, protože tu už nemá léta. Většinu zpráv znám ještě dřív, než si je v trafice koupím. Z televize, z rádia nebo z Internetu. Teď v poslední době je čtu ráno na záchodě nebo při snídani na displeji mobilního telefonu. Má úhlopříčku téměř devět centimetrů. S novinami se to ještě nedá srovnat, ale už je to dostatečně pohodlné. Potěšila mě zpráva, že Apple by měl ještě letos začít prodávat nový iPod s displejem ještě dvakrát větším.

I tak papírové noviny miluju. Kupuju je celý dospělý život. Jsou příjemnější nejen na čtení, ale i na dotek. Jejich stránky jsou pro mě přátelským a intimně poznaným prostředím. Nemusím noviny číst, ale stačí mi je prolistovat, abych se dozvěděl, co se vlastně předešlý den ve světě stalo. Na internetových stránkách můžu strávit hodiny, a tenhle pocit stejně nemám.

Proto mě tak překvapila ta vzpoura před trafikou. V pátek jsem si koupil kromě svého oblíbeného deníku ještě i další, ale výčitky svědomí nezmizely. Je mi čtyřicet a patřím možná k poslední generaci, která má k novinám tenhle vztah. Jak jsem je mohl zradit? Ale až se mě někdo zeptá, kdy pro mě osobně začal konec papírových novin, aspoň budu vědět. Minulý týden ve čtvrtek.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme)

Převzato z blogu Extra se svolením autora.