Literární noviny přinesly pod názvem Byla televizní krize bojem o svobodu slova? zajímavý dialog. Formou dopisů spolu diskutují dva někdejší televizní vzbouřenci, přesněji spíše jeden vzbouřenecký sympatizant - Jan Potůček, toho času redaktor Reflexu - a jeden z tehdejších redaktorských aktérů stávky - Libor Dvořák, toho času redaktor ČRo 6. Zatímco Potůček své někdejší sympatie k "boji za svobodu slova" výrazně přehodnocuje, neboť je s to reflektovat, že tehdejší události byly především normálním politickým bojem a televizní redaktoři tvořili jen tu více tu méně naivní stafáž, Libor Dvořák na svých tehdejších postojí setrvává.

Dvořák mimo jiné píše:

Stejně jednoznačně si dovolím odpovědět na vaši otázku, zda šlo o boj o svobodu slova. Pro mě ano, a bylo dokonce přinejmenším tohoto cíle, tedy uchování svobody slova v ČT, dosaženo ... V této velmi nezvyklé situaci její aktéři jednali zkratkovitě a emotivně, ale podle mého nejhlubšího přesvědčení jedině správně ...

Je to vskutku podivné selhání paměti někdejšího redaktora veřejnoprávní televize a nyní veřejnoprávního rozhlasu. Okamžitě jsem si totiž vzpomněl na jedno vyprávění, které jsem zaznamenal ve své knížce Válka o Novu v kapitole, která se věnuje českotelevizní krizi:

Charakteristická je historka, kterou mi vyprávěl novinář Jefim Fištejn. Poté, co napsal článek proti vzbouřencům, telefonoval mu jeho známý, redaktor ČT a rusista Libor Dvořák. Co prý Jefim blázní, na jakou stranu se to staví, že oni to tlačí k předčasným volbám, ve kterých ODS nepřeleze přes pět procent. Vskutku - svérázný boj za svobodu slova a nezávislost ČT!

Myslím, že k tomu není třeba cokoli dodávat. Snad jen, že lidské selhání Libora Dvořáka neskončilo před pěti lety, ale trvá.

9. 2. 2006, www.petrstepanek.cz