Případ, jako je ten týkající se Jakuba Železného a pražské MP, má jednu výhodu. Stačí zhlédnout (nikoli shlédnout*/) příslušný videozáznam, seznámit se s reakcí hlavního „hrdiny“ a můžeme usednout ke klávesnici.

Uvádím to proto, že když píšu o izraelské soudní reformě, zabere mi příprava několik hodin (a navíc to zase tolik čtenářů nezajímá; táhne Železný, Babiš, Petr Pavel, táhne ledacos a ledaskdo, ale rozhodně ne dění v Izraeli).

Kauzu „moderátor vs MP“ nebylo navíc možné přehlédnout, ač jsem to původně měl na mysli; vykukovala na nás z každého mediálního rohu jako křepčící Genzer se Suchánkem z televizní reklamy. Čili: když musíš, tak musíš...

———

*/ Nedělám to rád, ale když si dá někdo do vizitky na Twitteru „Pedagog: FSV UK“ (obr. 1), neměl by napsat to, co je uvedeno na obr. 2 a označeno šipkou.

... obr. 1/Zdroj: Twitter Jakuba Železného.

... obr. 2/Zdroj: Twitter Jakuba Železného.

Ale ano, je to bezvýznamný detail. Jen prostý čtenář takového tweetu je poněkud udiven.

———

Podstatné je samozřejmě něco jiného. I při maximální snaze o pochopení mimořádné životní situace, kterou tehdy J. Železný procházel (a kterou dnes a denně zažívá bezpočet občanů z množiny nepatřících mezi VIP, a přesto se chovají jinak než moderátor na videu), musím konstatovat, že jsem sice byl poněkud šokován z Železného chování, nikoli ovšem až tak překvapen.

Proč to druhé?

Nabyl jsem dojmu, že v jeho případě jde o zvláštní druh profesionální deformace. Mediální elity, tedy ty na opravdovém vrcholu, kam moderátoři ČT patří, mají možnost běžně komunikovat s „mocnými tohoto světa“, i s těmi nejmocnějšími, a v rámci působení v mediální bublině, to je během rozhovorů, řízení diskusí apod., mohou mít nad těmito mocnými navrch. Mohou si dovolit to, co nikdo jiný: otevřeně politiky „umravňovat“, odebírat jim slovo, tlačit je „do kouta“ (v dobrém slova smyslu). Ve studiu to jsou politici, kdo musí poslouchat; mimo studio naopak celý národ musí poslouchat politiky, neb oni určují pravidla hry.

Tato unikátní možnost, kterou obecně novináři na vrcholu disponují, je stejně nakažlivá jako v případě politiků moc (“moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně“). A tak se stane, že novinář (špičkový moderátor atp.) se „zapomene“ a mimo mediální bublinu se chová stejně, jak je zvyklý chovat se v ní.

J. Železný byl v době incidentu v roli řadového řidiče jako jakýkoli jiný člověk za volantem, bez ohledu na to, že je jinak mediální VIP. S policisty ovšem hovořil – v principu – stejně nadřazeně jako ve studiu s některými politiky, s nimiž není tematicky v souladu (a kteří mu „utíkají z otázky“). Domnívám se, že v tomto druhu profesionální deformace je nutné hledat nikoli zanedbatelnou příčinu toho, co se ze strany J. Železného na Václavském náměstí událo; dokonce odhaduji, že to má větší vliv než ona tragická zpráva o zdravotním stavu jeho bratra.

Takový pocit jsem měl, když jsem se s oním policejním videozáznamem seznámil.

Jiná věc je, proč bylo ono video vůbec zveřejněno a proč až nyní. Policie hovoří o osvětě, budiž. Mohu-li si dovolit malou dávku jízlivosti, pak uvedu, že J. Železný jako jedna z mediálních tváří okusil medicínu, kterou novináři (opět obecně, nikoli přímo on) tak rádi ordinují politikům. Se zpožděním, nicméně „v pravý čas“ zveřejňují pro politiky nepříjemná odhalení, která zhusta mohou zásadně ovlivnit jejich další kariéru.

A konečně, ČT se nad rámec svého poslání snaží vytvářet dojem, že je „morálním etalonem“, zvěstovatelem té „správné pravdy“. Čas od času se ale „chybička vloudí“ a onen čistý štít pošpiní takové excesy, jaký nám na Václavském náměstí předvedl J. Železný.

Přitom by stačilo málo. Po odjezdu z Kavčích hor si uvědomit, že moje role člověka „režírujícího“ politiky do příští služby ve studiu skončila a právě teď jsem zase řadovým občanem. A jako řidič jsem to já, kdo musí poslouchat kdejakého strážmistra městské policie, nikoli naopak. Tak by měla společnost občanů, kteří jsou si rovni, fungovat.

Platí-li, že někteří politici, kteří jsou v té své bublině příliš dlouho, dostanou se po čase do pozice „mimo realitu“, pak totéž lze vztáhnout i na některé novináře.

Osobní dovětek. Od roku 1992 do odchodu do penze jsem osmadvacet let externě spolupracoval jak nejprve se soukromým, tak dvě dekády s veřejnoprávním rozhlasem. Byl jsem ten poslední z posledních, ale vždy jsem si uvědomoval, že se na veřejnosti musím chovat tak, abych médiu, s nímž mám smlouvu a jehož jsem tváří (hlasem), nedělal ostudu. O co víc by to mělo platit v případě VIP, kterého zná z obrazovky celý národ!