Tak zvaný náhubkový zákon předložený nyní Sněmovně k novelizaci má vedle technikálií také filozofické odůvodnění, kolem něhož se vlastně vede pře. Smyslem zákona je zabránit možným rozsáhlým škodám, jež mohou na jednotlivci nebo na společnosti spáchat novináři, nebude-li jejich právo na informování poněkud přísněji regulováno.

Pomineme-li sofistikovanou artikulaci obou stran, zjistíme, že základní potíž sporu je ve špatné definovatelnosti pojmu "společenská škodlivost" nebo "společenská prospěšnost". V těžkých případech je vždy radno ohlédnout se na světovou zkušenost. Přesně před čtyřmi lety touhle dobou na americký stát Louisiana vší silou udeřil tropický hurikán Katrina. Televizní vysílání tehdy zaplnily apokalyptické obrázky živelné katastrofy nevídaných rozměrů. Pod vodou se ocitlo území o rozloze Velké Británie. V New Orleans bez střechy, potravin a pitné vody zůstalo kolem 50 tisíc lidí. Tisk se zalykal zprávami o hromadném rabování, o řádění ozbrojených band, o zoufalství bezradných obyvatel. Vyprávěly se hrůzostrašné historky o tom, jaké poměry panují na zastřešeném stadionu, kde lidé nalezli úkryt: řádí tam prý zločinci, děti jsou znásilňovány, rozkládající se mrtvoly se povalují po chodbách.

Záhy se ukázalo, že hrůzy byly povýtce vylhané. Úkryty byly přeplněné, byly problémy s větráním a kanalizací, avšak děsivé zprávy o zvěrstvech násilníků a naprostém zvlčení obyvatelstva byly pouze nehoráznou hyperbolou. Pikantnost situace spočívala v tom, že fámy o děsuplném chaosu šířili záměrně místní úředníci. Chtěli jednoduše břemeno chybných rozhodnutí přeložit z vlastních ramen na bedra federální moci: to vláda, ne my, není schopna zvládnout důsledky živelné pohromy. Zdrcující kritiku tisku schytaly tehdy federální rezorty a osobně prezident. O pár měsíců později se noviny kály a omlouvaly čtenářům za zveřejnění neověřených údajů. Pověst vlády zůstala pošramocena, avšak nikoho nenapadlo volat po trestní odpovědnosti novinářů.

Thomas Jefferson kdysi prohlásil: "Kdyby bylo na mně rozhodnout, zdali máme mít vládu bez svobodného tisku, anebo svobodný tisk bez vlády, vybral bych tu druhou variantu." Zkoušce podrobil svůj vlastní osud, aby dokázal správnost své volby: když usiloval o znovuzvolení, musel snášet neskutečné veřejné útoky, a přesto byl do druhého prezidentského období zvolen. Neznamená to ovšem, že se v Americe úředníci a papaláši nikdy nesoudí s novináři. Čas od času se najdou takoví namyšlení a nerozvážní politici nebo celebrity. Soud jim zpravidla velmi zdvořile vysvětlí, že sami sebe připravili o hájení před veřejnými útoky a pomluvami, když si zvolili dráhu veřejného činitele. A že svoboda slova je pro společnost nesrovnatelně větší hodnotou než uraženost a pošramocená osobní čest. Vztahovačný netykavka by do politiky, zkrátka, neměl chodit. Ve slavném soudním rozhodnutí v kauze "Národ versus Larry Flint", kterou tak působivě zfilmoval Miloš Forman, se praví doslova: "Je-li někdo uražen něčími výroky, je to pádný důvod pro poskytnutí ústavní ochrany tomu, kdo tyto výroky pronesl." Toť vše. Novinář za svou prolhanost a tendenčnost platí vlastní pověstí a neměl by platit svobodou. Velcí šéfové by měli prokazovat svou kompetentnost na pracovním místě, nikoli v soudní síni.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6