aneb Budete chtít být jako oni

Co mají společného Michael Douglas a Meryl Streepová? Ztvárnili na filmovém plátně role, které byly napsány jako veskrze negativní, ale které většina diváků nakonec přijala přesně naopak.

Chvála chamtivosti

Když v roce 1986 Douglas ve filmu Wall Street zahrál finančníka Gordona Gekka, dostával po mnoho let dopisy od investičních bankéřů, kteří chtěli být jako on. Přestože filmový Gekko nakonec skončí ve vězení. K jeho zatčení a usvědčení totiž pomůže mladý finančník, který ho nejprve obdivuje, ale pak pod vlivem odborářského otce pochopí, že se chová amorálně.
Gekko je autorem legendárního výroku "chamtivost je dobrá, chamtivost je správná, chamtivost funguje", který přesně vystihl atmosféru mezi investory v osmdesátých letech.
Režisér Oliver Stone film zamýšlel jako kritiku poměrů - a vnímali to tak i komunističtí cenzoři, protože film se bez problémů promítal v někdejším Československu. Pro mnohé diváky byl však spíše jejich oslavou. Některým dokonce změnil život. "Je to neuvěřitelné. Dodnes potkávám velmi bohaté lidi, kteří mi děkují, že díky Gordonovi Gekkovi pochopili, jak to v téhle branži funguje. A jak se chovat, aby vydělali opravdu velké peníze," nechal se slyšet Michael Douglas.

Příliš mnoho podobností

Šéfredaktorka Miranda Pritsleyová v podání Meryl Streepové je na filmovém plátně podobně odpudivá. Nelidsky profesionální, bez emocí, krutá a panovačná vůči podřízeným.
Film Ďábel nosí Pradu se stačil stát kultovním snímkem pár týdnů po premiéře. Mluví se o něm v superlativech a zdůrazňuje se, že poměry ve světě módy a módních časopisů zobrazuje věrně.
Možná na tom něco bude - na rozdíl od Gordona Gekka má totiž Miranda Pristleyová svůj předobraz v realitě. Je jím sedmapadesátiletá Anna Wintourová, která je od roku 1988 šéfredaktorkou americké edice časopisu Vogue.
Literární předlohu pro film totiž napsala Lauren Weisbergerová, která působila krátce jako její asistentka. Stejnojmenný román vyšel v roce 2003, a právě spekulace o tom, že hlavní hrdinkou je ve skutečnosti Wintourová, přispěly k tomu, že se stal bestsellerem. Sama Weisbergerová to sice popřela, podobností mezi oběma ženami je však příliš mnoho.

Ďábel nosí Chanel

Sedmapadesátiletá Wintourová se sice narodila v Británii, její příběh je však spíše takovou americkou pohádkou. Vyrostla v novinářské rodině - její otec Charles Wintour byl šéfredaktorem londýnského večerníku Evening Standard.
Na rozdíl od svých tří sourozenců Anna Wintourová nevystudovala univerzitu a Svou kariéru začala v roce 1970 jako produkční v londýnském módním časopise. Ve srovnání se sourozenci se proto cítila nedokonalá, až méněcenná. Tak to aspoň řekla v roce 1986 v rozhovoru pro deník The Guardian. Novináři z něj citují dodnes. Je to totiž poslední interview, ve kterém Wintourová otevřeně mluví o svých pocitech.
Dnes žije ve vlastním světě, jakoby symbolicky ohraničeném brýlemi proti slunci značky Chanel, které téměř nikdy neodkládá. Je považovaná za nejúspěšnější šéfredaktorku módních časopisů všech dob. Má plat dva milióny dolarů ročně, pravidelně vyhrává ankety o nejvlivnější osobnost módního průmyslu a její postavení se zdá být neotřesitelné.
Profesionální dokonalost fiktivní Mirandy Pristleyové je vykoupena její lidskou nesnesitelností. Je tomu tak i v případě skutečné Anny Wintourové? Zasvěcenci tvrdí, že ta je ještě mnohem horší. Panovačnější, bezohlednější a víc intrikánská. A přesto mnozí touží být jako ona.

Odpudiví intelektuálové

V tom je ten paradox. Meryl Streepová zahrála monstrózní šéfredaktorku tak, že vlastně nejde o negativní postavu. Film Ďábel nosí Pradu je podobně jako Wall Street výpovědí o exotickém a mýty opředeném prostředí. Říká, že chce-li v něm někdo mít úspěch, musí být bezohledný a nemravný. Zároveň ale naznačuje, že kdo nechce, nemusí taková pravidla akceptovat.
Zajímavé je, že se tohle morální poselství v obou filmech jaksi míjí účinkem. Když se mladý bankéř rozhodne sebe i Gordona Gekka udat, je to pro diváky stejně nepochopitelné, jako když se asistentka filmové Mirandy Pristleyové rozhodne z módního časopisu odejít a nastoupit do intelektuálního týdeníku.
Kontrast nemůže být větší. Z prostorných a elegantních kanceláří se rázem hrdinka ocitne v nevzhledné redakci s hromadami novin po stolech. A místo cestování po módních přehlídkách ji čekají dny, které prosedí u počítače při psaní článků.
Závěr filmu tedy lze číst také jako určitý výsměch "opravdové" žurnalistice. Ta sice referuje o věcech, které jsou důležitější než to, co se bude nosit letos na podzim, ani zdaleka však nemá takovou vážnost, prestiž ani moc jako ten druh novinařiny, který provozují módní časopisy.
Anebo ještě jinak. Módní průmysl je příkladem odvětví, ve kterém média získala absolutní moc. Lidé jako Anna Wintourová rozhodují o osudech modelek, návrhářů, módních společností. I o tom, jaký budeme mít vkus.
Je to míra vlivu, o kterém si například politická žurnalistika může nechat jen zdá. Zaplať pánbůh.

HN, 16.11.2006

Autor je novinář