V poslední době je tisk ze zřejmých důvodů zahlcen zprávami z Libanonu, totiž výbuchy násilí jsou bezpečným magnetem mediálního zájmu. Kolem suchých zpráv z bitevního pole se slétá spousta analytiků, kteří dodávají své názory k tématu. Popravdě většinu komentářů zcela nechápu. Jak už si někteří povšimli, zprávy mohou být a často jsou tendenční. Ukažte arabské mrtvoly a fandové Izraele se na vás sesypou, obráceně to platí stejně dobře. Obě strany si pak vyměňují údery v podobě zdůvodnění, kdo vlastně je a kdo vlastně vůbec není v právu. A právě té černobílé logice nejméně rozumím. Vy snad ano?

Co se společností udělá šest i více desetiletí míru? Rozhlédněte se. Kolaterální střety studené války těžko mohly změnit fakt, že drtivá většina populace z vyspělých zemí si užívá klidu, bezpečí, blahobytu a též výhod moderního systému spravedlnosti. Kdo se narodil, tak jako já a zřejmě i vy, v těchto zemích (dokonce i socialistické Československo se k nim dalo s jistými výhradami počítat), byl už od dětství formován představami oněch mírumilovných a blahobytných společností o tom, jak řešit spory. Samozřejmě jsou neshody, které si zvláště muži dodnes rádi vyříkají sami mezi sebou, ale drtivá většina střetů se odehrává v soudních dvorech za asistence placených právních poradců, to vše podle pravidel sepsaných v nějakých knihách. Proto je pro nás slovo právo jedno z nejdůležitějších, hned vedle jiných velkých, jako jsou svoboda a demokracie.

Proč ale vlastně dodržujeme zákon? Jsou to přeci jen nějaké nudné texty kdesi sepsané. Nikoho nedonutí pár cárů papíru k tomu, aby jen pro ně změnil své chování. Ve skutečnosti je to hrozba trestu, která jedině to dovede. Podívejme se na naše silnice. Zpočátku, pod dojmem zvýšené policejní přítomnosti na českých silnicích, téměř všichni řidiči výrazně zpomalili. Dnes, když už je všem jasné, že policisté nemohou být všudypřítomní příliš často a příliš dlouho, jezdí mnozí zas tak, jako jezdili vždycky. Bez pocitu, že vás ruka zákona může s vysokou pravděpodobností popadnout za límec a pořádně s vámi zatřepat, není žádná úcta k právu. To ukazuje, že existují jisté meze důležitosti toho slova. Totiž je důležité, pokud existuje i pořádná porce koncentrovaného násilí, které ho dovede vymáhat. Není vůbec důležité, pokud nehrozí žádný trest, žádná hůl, která by hříšníkovi zvalchovala záda, pokud by opustil cestu pokory a pokání.

Co s námi udělalo šedesát let míru? Především jsme zapomněli, že právo se neobejde bez násilí. Klid a bezpečí není výsledkem dobrovolného rozhodnutí se všech zainteresovaných, že tedy už budou hodní. To by se vždycky rychle našlo dost podnikavců, kteří by s tímhle předsevzetím zatočili. Však také po sametovém obratu politických poměrů v naší zemi to bylo bezzubé a špatné právo, které na několik let dopřálo všehoschopným otrlcům bezuzdně rozkrádat cokoliv, na co padl jejich zrak. Ani tato lekce však, jak se zdá, nestačila. Jak jinak si vysvětlit ty nepochopitelné komentáře k nynějšímu vývoji v Libanonu? Totiž právo je irelevantní, protože na mezinárodní úrovni není žádná autorita, která by měla k dispozici dostatek síly k arbitráži znepřátelených států. I v tom nejlepším případě záleží na vrtkavých zájmech velmocí, které uspořádají poměry podle svých přání. Totiž větší moc než ony na Zemi už nikdo nemá. A tak slovo právo není důležité a do popředí vystupuje něco docela jiného, mnohem základnějšího, co za naleštěnou moderní demokracií její občané, a tedy i ti z nich, kteří se živí novinařinou, už ve většině případů nevidí, agrese samotná. Izraelci se s Palestinci nedohodnou, že už bude mír, protože je k tomu nikdo skutečně nenutí a jejich vlastní zájmy hovoří silně proti. Válka je i dnes logickým pokračováním politiky.

Vsadím se, že by mnozí z našich filozofů a dalších odborníků na slova mohli sepsat dlouhé statě o tom, jak morálka je přednější než pouhé násilí. Není! Moc bychom rádi věřili, že lidé nezabíjejí rádi. Není to pravda, dokonce ani mravenčí práce historiků na tvorbě mýtů o první světové válce nedovede zakrýt, že i v nekonečných jatkách zákopové války projevovala většina vojáků z dnešního pohledu až nezdravé nadšení pro zabíjení nepřítele. Málokdo z nás je vrah, to jistě, ale pokud je nepřítel, ti druzí, vykreslen v těch správných barvách, téměř žádný z nás by se nezpěčoval mu vrazit bodák do břicha a zakroutit jím. Je nepochybné, že pro drtivou většinu Palestinců jsou Izraelci dobytkem, který je třeba pobít, což si ostatně myslí i slušná část Izraelců o Palestincích. Proto morálka není silnější než puška, protože morálka je první obětí každé války. Vykrvácí v tichosti v okamžiku, kdy bojovníci z obou táborů přesvědčí sami sebe, že ti druzí jsou "jiní", jaksi méně lidští, že to jsou krvelačné bestie, jež se sápou po jejich ženách a dětech. Podotýkám ještě pro milovníky velkých slov, že právě ženami a dětmi každý voják chápe abstraktní termíny jako národ, vlast. Ve válce muži nebojují za nic jiného než za své ženy a děti, tak chápou slova svých vůdců. A právě proto, že každý muž je pak poháněn takovými motivy, je pochopitelné, proč v ten okamžik je etika odsunuta stranou, totiž evoluce to tak bezpečně zařídila. Přežívali vždy ti, kteří dovedli udeřit a dodatečně si to nějak zdůvodnit. Příliš mnoho ohledů bylo, stále je a nevyhnutelně i bude jen na obtíž.

Nechápu naše novináře, že pravou povahu mezinárodního bezpráví nejsou schopni svými články postihnout. Neustále se zaobírají tím, zda Izraelci mohou dělat to, co dělají, případně zda by Mirek Dušín schválil akce Hizballáhu. Každý může dělat to, co dělá, pokud někdo jiný není schopen mu v tom zabránit. Namísto otázek práva bychom měli řešit problémy čistě vojenské a logistické. Jak je možné zasáhnout a kolik by nás to stálo? Pokud dojdeme k závěru, že zasáhnout nemůžeme, případně by to bylo příliš nákladné, pak už se lze jen klidně usadit v křesle, protože vše důležité jsme už vyřešili. Naříkat nad hrůzami války, to snad patří jen romantickým zoufalcům odsouzeným k tomu, aby je svět vždycky děsil svou krutostí. Ve srovnání s čím je jim svět krutý? Snad s tím, jak mile se k sobě chováme v naší civilizované zemi? Pokud ano, pak můžeme jen děkovat našemu státu a jeho systému spravedlnosti, že bezpečí jedince je v našich končinách poněkud vyšší, než tomu bývalo za feudálních časů, kdy si každý pán držel svou družinu bojovníků a její síla byla i měřítkem jeho práv. Chybí však vojenská síla, která by zastavila války v globálním měřítku, proto je svět tak krutý, jak vždycky byl, a žádné zasedání OSN a prázdné floskule - bez síly ochotné je prosadit - nic nezmění.

Dilema naší pozice přihlížejícího tedy je, zda chceme zasáhnout ve věci míru na Blízkém východě, či zda nás to tak moc nepálí. Samozřejmě nás válčící strany budou přesvědčovat, jak jen to dovedou, že právě jejich kauza je kauzou spravedlivou. Totiž jistě dobře pochopily, jak je slovo právo v západních zemích protežované. Porozuměly tomu dost, aby je zneužívaly, aby vedly válku nejen lidskou a materiální, aby vedly i válku mediální. A tady opět nechápu novináře, že tuto výživnou propagandistickou krmi bez otázek polykají.

Naši politici též rozumí, že veřejnost si žádá jediné, a sice aby vždy vystupovali na straně práva a spravedlnosti. Jejich pud sebezáchovy jim jistě nedovolí, aby vystoupili s odvážným tvrzením, že je jim nějaké právo ukradené a jde především o zbrojní zakázky, případně jiné výhody, které lze ze situace vyzískat. A tak se tváří svatouškovsky a lžou, totiž přejí si vytvořit příznivý mediální obraz svého počínání, přejí si být mírotvůrci a šikovně bokem prodat pár stovek kusů raket, nádavkem nějaká ta letadla, tanky a nespočetně munice, kamsi vhodně usadit svou základnu, získat výhodu nad svými konkurenty a výhodné pozice pro další vyjednávání. Samozřejmě to vyloží tak, že jejich spojenec je v právu. Kde však je novinářův ironický komentář takového pokrytectví?

Právo existuje v kontextu nějakého státu a snad tehdy, kdy společný zájem velmocí představuje dosti dlouhý klacek na nějakou menší zemi, aby byla nucena uposlechnout. Mimo tyhle hranice je však právo nanejvýš proradný pojem, protože slouží k mnohým účelům, ne vždy čestným. Vojáci té či oné strany jsou přesvědčeni, že jejich věc je správná, a tak si své činy ospravedlní. Celkem jistě tomu tak i bývá. Zájmem Izraele by bylo eliminovat nepřátelské státy a organizace, podobně Palestinci by jistě ocenili eliminaci Izraele, stejně jako bojovník nějaké té organizace (Hizballáh) musí příznivě hledět na její úspěchy, vždyť jej živí. Totiž tihle lidé jistě chápou, že právo je vždy na straně delší hole. Jakmile však mají mluvit k nám, "lidem ze Západu", nasadí si masku a právo je jen zástěrka jejich lžím. Naši vlastní politici lžou zcela stejně, nemají na výběr, pokud chtějí vůbec přežít a udržet si křesla. Nechápu však, proč naši chrabří analytičtí lvové na plný úvazek nedovedou (nechtějí) odhalit císařovu nahotu. Snad je jim snazší uposlechnout volání polnice a ideově se správně vyprofilovat, svým perem se přidat k jedině správnému boji za lepší světový řád.

Až se obě strany vyčerpají, přijmou nabídku některé z velmocí jednat. Dojde k dohodě o příměří, jež bude prezentováno jako mír. Tamější politici budou svými lidmi realisticky hodnoceni podle toho, nakolik se jim podařilo prosadit zájmy svých lidí. K západním agenturám se však zmínění vůdcové vyjádří v tom smyslu, že je to velký krok k míru v regionu. Naši politici se poklepou po ramenou a usmějí se, tedy alespoň ti, kteří z přeuspořádání sil dovedli vytěžit zisk. Ať už tak či onak, jde jim především o mír, ujistí nás. V novinách se pak pod jejich fotkami dočteme, že jde o historický mezník. Nejsem moc starý a přesto jsem těch mezníků viděl už nějak moc. To samé ostatně napíší i pod záběry z další války o dva tři čtyři roky později.