Diskuse o budoucnosti televizních ředitelů Lamberta a Janečka má jeden (možná jediný) pozitivní rys. Je zřejmé, že v této debatě vůbec nejde o žádné obecné dobro a etické hodnoty, nýbrž opět jen o vliv na veřejnoprávní médium, na finanční toky v něm a možná i na politickou sílu, kterou disponuje. Tato domněnka se potvrdí, jakmile se podíváte na jednotlivé diskutující: až nápadně často si můžete domyslet jejich kariérní, finanční či politickou motivaci. Tato debata ale – jistě nechtěně – otevřela další vážnou příležitost zabývat se tím podstatným. Ne tím, kdo v té či oné instituci vykonává jakou funkci, ale co ta která instituce má dělat. Proč si ji veřejnost má platit, jaká je předpokládaná poptávka veřejnosti, která má, může a musí být uspokojována právě a pouze médiem veřejné služby, kde nemůže rovnocenně zaskočit médium privátní. Je to diskuse o povaze, obsahu, nutném ekonomickém rozměru a realizaci veřejné zájmu.

Tato diskuse je stará stejně jako naše veřejnoprávní média, tedy od okamžiku transformace státní televize a rozhlasu z počátku 90. let. Vede se ovšem nesystematicky, nesoustavně, jen občas, a toto načasování je bohužel obyčejně spjato s nějakou krizovou situací, která v tom kterém médiu vznikne. Jako by v tom mezidobí ony fatální otázky nebylo nutné klást. Dokud je klid, tak to nechme být, myslí si přitom politici, ale i sami zástupci veřejnoprávních médií. Přitom právě absence veřejného konsensu na pojmu veřejná služba vyvolává ony konflikty, k nimž nutně periodicky musí docházet. V obou dotčených médiích, v ČT samozřejmě ve větším objemu než v ČRo, jde také o hospodaření s obrovským množstvím veřejných prostředků a to nezbytně láká zájem mnoha subjektů. Například různých producentů, kteří by se svým artiklem nedokázali obstát v tržní soutěži privátního sektoru. Jistě také tvůrců, kteří produkují díla z podstaty neorientovaná na masovou percepci, zejména se to týká dokumentů a nadčasové publicistiky. Složitější je to už s díly tzv. uměleckými. Tam se můžeme donekonečna přít, co je a co není ryzí umění, co by mělo jít do soukromého prostředí, na co by veřejnoprávní média připlácet neměla. Nicméně ze všech vyjmenovaných sektorů se rekrutují zájmové osoby závislé na penězích z ČT nebo ČRo. Tyto osoby se pak často tváří jako největší zastánci veřejnoprávnosti, aniž přitom přesně říkají, co to ta veřejnoprávnost je a zda si pod tím nepředstavují prostě a jednoduše svou profesní seberealizaci a existenční jistotu.

Jenomže v tom je právě zakopaný pes. Dokud se nějakým průhledným a srozumitelným způsobem nedefinuje, co všechno je a co už není veřejná služba v médiích, bude donekonečna docházet k různým, často i diametrálně protikladným výkladům toho pojmu a jeho obsah pak bude každý vykládat podle svého dojmu či zájmu. A z toho nutně porostou ty věčné krize, k nimž nemůže – aspoň ne v takové míře – docházet v prostředí, které je jasně a zřetelně vymezené a které umožňuje co nejméně variantních výkladů.

A to platí pro zneužívání pojmu veřejná služba jak ekonomickými, tak i politickými zájmy. Ony spolu mimochodem velice často úzce souvisí. Tak jako tak je jasné, že v průhledném prostředí se těžko uplatní explicitní politický vliv na veřejné médium. Pro ten je ideální šero a nejasnost, kdy vše, co řeknete, může být pravda i lež zároveň. Jak řekl kdysi Andy Warhol: Umění je to, co nazveš uměním. Dnes totéž platí o našich veřejnoprávních médiích: Veřejná služba je to, co nazveš veřejnou službou. Jenže kreativní, svobodné umění je soukromá věc umělce, kdežto miliardy korun z veřejných zdrojů jsou veřejnou věcí poplatníků. A ti mají právo vědět, na co se jejich peníze vynakládají, podle jakého klíče se o tom má rozhodovat, případně zda je vhodné a možné ten klíč účelově měnit.

(Psáno pro Česká média)