Přesně před rokem propukla hysterie kolem Kunderova udání Miroslava Dvořáčka.
Český tisk zobrazil churavý stav české společnosti naprosto přesně. Na obhajobu reputace svého (bývalého, samozřejmě) soudruha Kundery okamžitě vstali "noví bojovníci" nebožtíka Tondy Zápotondy, většinou mladší lidé, kteří neměli ponětí o situaci v roce 1950 a dostali na své trapné výplody všechen prostor v tisku a populárních časopisech s celostátní cirkulací. Objevilo se několik set článků plných sprostých urážek tří vysoce motivovaných plukovníků čs. letectva, z nichž dva jsou již pár let mrtví a třetí je nemocen, a dodnes, i v dnešním článku, je pejorativně označován jako "emigrant". O tom napsal své už před mnoha lety Josef Škvorecký a mnozí jiní, a doposud to nikdo nevzal na vědomí. A samozřejmě všude byly otisknuty útoky na lidi, kteří si dovolili zprávu o Kunderově udání uveřejnit.

Dočetli jsme se o nabídkách typu "za Kunderu bych dal pravou ruku" od lidí, kteří chtěli vše zamést pod koberec. Vzhledem k tomu, že to byly vesměs ruce, které se zvedaly při hlasování, koho vyhodit ze školy nebo ze zaměstnání, nebo ruce, které psaly ódy na Stalina, by jich asi nebyla tak velká škoda.

Objevil se houf Kunderových apologetů, kteří poukazovali na nebezpečí, v němž se Kundera octl. To je pravda, jeden můj kolega v té době za to dostal jeden rok, ten zákon se jmenoval "věděl - nepověděl". Kundera jako zasloužilý stalinista by byl možná z toho nějak vyklouzl. To si musí každý vyrovnat se svým vlastním svědomím, podstoupit to riziko nebo dostat kolegu na 22 roků do koncentráku. V národě, kde jen 30% lidí věří v Boha je zbytečné mluvit o křesťanské morálce, účinné lítosti a odpuštění, ale já bych byl vůči Kunderovi shovívavější, kdyby se nebyl ztrapnil svým zapíráním.

Ale zpátky k našim slavným sdělovacím prostředkům. Když se vážený člen Rady Českého rozhlasu Štěpán Kotrba s panem Janem Čulíkem z Britských listů a dalšími levicovými intelektuály otřeli o mého přítele a dávného kolegu Majka Dvořáčka sprostými a arogantními poznámkami jako "utekl", "zběhnul z vojny", "emigroval do Německa", "diverzant", "kopečkář, kterého po jeho emigraci doopravdy vyškolili Američané v oné diverzantské vile na předměstí Mnichova. A ne že ne. Vyškolili. A poslali ho sem nazpátek, aby škodil. Tak jakýpak soucit", "grázl, který si to nejspíš zasloužil", "Co kdyby Miroslav Dvořáček začal vraždit obyčejné lidi", došla mi trpělivost. Jsem asi jediný žijící svědek odhodlání, s jakým šli do třetího odboje tito tři mladí čs. důstojníci; mluvil jsem s nimi v Ulmu několik týdnů před jejich akcemi, na které všichni tři doplatili zničenými životy. Napsal jsem tedy článek "Kdo je Miroslav Dvořáček - svědecké prohlášení" a rozeslal na všechny světové strany a pražský denní tisk. Pokud je mi známo, jen dva lidé to uveřejnili ve svém blogu, Jan Šinágl a Jiří Vaněk. Na papír ani do web stránek sponzorovaných denním tiskem se to nedostalo, nikdo to neotiskl.

Totéž se stalo prakticky se všemi články jiných autorů, které neočisťovaly Kunderu. Luděk Frýbort napsal čtyři výborné články na tuto tématiku - jsem opravdu zvědav, jestli se někdo odváží je přetisknout - jsou stále aktuální. Dnes otiskly Lidovky další článek, je ho na internetu zatím jenom kousek, a na fotce na první stránce není Dvořáček (foto viz výše), ale Mirek Juppa:

 

12.10.2009

_______________________________________________________
Ref.:
Soud času nad svazáckou generací, Luděk Frýbort, 5.11.2008
Králové Šumavy, hrdinové zamlčení, Luděk Frýbort, 13.11.2008
Vzkaz panu Uhdemu aneb Ještě ke kunderiádě, Luděk Frýbort, 14.11.2008
O úsudku spisovatelské jedenáctky, Luděk Frýbort, 4.12.2008
Kdo je Miroslav Dvořáček - svědecké prohlášení, Václav Chadim, 27.10.2008