Reakce na můj v podstatě velmi mírumilovný text o českém filmu byla natolik rozčílená, až mě to překvapilo. Myslím, že tentokrát jsou však oponenti (třeba P. Bok) vedle. Za nikoho nelobbuji, žádnou časovou (natož politickou) souvislost ten můj příspěvek nemá. Prostě se jen vyjadřuji k věci, která je otevřená a volá po řešení. Před pár měsíci, na sklonku ministrování V. Jandáka, neprošel zákon, který chtěl české kinematografii dát peníze dílem z veřejných, dílem z veřejně určených privátních zdrojů. Ten zákon nebyl dobrý, a už vůbec ne ideální. A hlavně byl poplatný době, kdy vznikl, a také asi i zásadním postojům těch, kdo jej tvořili – ještě za ministra P. Dostála. Před ministrem M. Štěpánkem a dnešní či zítřejší vládou bude znovu stát úkol se s tímto problémem popasovat a zjevně se bude muset najít jiný způsob, než ten dosavadní.

Jeden takový spočívá v plošném snižování daní jako jediné zaručené garanci možného oživení podnikání. To je ovšem recept velmi starý, ten nevymyslel ani V. Klaus, ani V. Tlustý, ani M. Thatcherová, ani M. Friedman. Přestože to leckomu může přijít k smíchu, systémová a dlouhodobá pomoc filmu (nikoli filmařům, to není přece totéž) nespočívá v dočasném záplatování děr, ale v takovém uspořádání, v němž pro díry tohoto typu nebude prostor. Mimochodem, mnoho lidí se ohání tím (je to i v této diskusi), že film bez účasti státu může žít jen tam, kde je velké jazykově příslušné publikum, např. v USA či v Indii. Jenomže ani to není absolutní pravda. Jak jinak by zastánci přímého financování kinematografie ze státních či veřejných zdrojů (což je jen převlečený návrat ke státnímu monopolu, tedy k situaci, která u nás panovala mezi květnem 1945 a listopadem 1989) hodnotili plejádu (jistěže dobrých i špatných) filmů české výroby z let 1920-45? V množství obyvatel mluvících česky to jistě nebylo. Čím tedy? V kinematografii se prostě vyplácelo podnikat. Na místě by bylo položit si otázku, proč už tomu tak není.

(Psáno pro Česká média)