MÉDIA: Bludiště českého filmu II.
Jeden takový spočívá v plošném snižování daní jako jediné zaručené garanci možného oživení podnikání. To je ovšem recept velmi starý, ten nevymyslel ani V. Klaus, ani V. Tlustý, ani M. Thatcherová, ani M. Friedman. Přestože to leckomu může přijít k smíchu, systémová a dlouhodobá pomoc filmu (nikoli filmařům, to není přece totéž) nespočívá v dočasném záplatování děr, ale v takovém uspořádání, v němž pro díry tohoto typu nebude prostor. Mimochodem, mnoho lidí se ohání tím (je to i v této diskusi), že film bez účasti státu může žít jen tam, kde je velké jazykově příslušné publikum, např. v USA či v Indii. Jenomže ani to není absolutní pravda. Jak jinak by zastánci přímého financování kinematografie ze státních či veřejných zdrojů (což je jen převlečený návrat ke státnímu monopolu, tedy k situaci, která u nás panovala mezi květnem 1945 a listopadem 1989) hodnotili plejádu (jistěže dobrých i špatných) filmů české výroby z let 1920-45? V množství obyvatel mluvících česky to jistě nebylo. Čím tedy? V kinematografii se prostě vyplácelo podnikat. Na místě by bylo položit si otázku, proč už tomu tak není.
(Psáno pro Česká média)