Přísně vzato jalovost nebo banalita není tak docela přesné hodnocení informační hodnoty sdělení, která se v tisku, rozhlase a televizi objevují nejčastěji. Pravděpodobně přesnější by bylo říci, že s nejvyšší frekvencí novináři informují o tématech, která jsou blízká co nejširšímu publiku, tedy o takových, jež jsou snadno uchopitelná bez většího vzdělanostního a intelektuálního vybavení. O školství, o televizi, o politice, o počasí, o silniční nebo o jiné dopravě, to znamená o námětech, kterým skoro každý podle svého bez větší námahy rozumí a má k nim jistý osobní vztah. Vedle těchto populárních témat hlavně plní éter či stránky novin nebo časopisů obyčejně zábava založená asi především na extravaganci a paradoxu. „Popobsah“ a „zábavné zajímavosti“ v médiích převažují, jelikož jen tak mohou ta media obstát na trhu.

Pokud se jedná o politiku, populárním námětem jsou opět universální pohnutí a činy jako například ostrá výměna názorů v parlamentu provázená obscénními gesty, výtržnosti v opilosti, úplatkářství a podobně. Z tohoto hlediska nejde ani tak o společenskou závažnost takových událostí, jako o jejich snadné osvojení ze strany širokého publika.

Pop a zábavná mediální sdělení mají svůj symbolický význam. Především patrně v tom, že podněcují veřejnou diskusi o základních problémech společných co největšímu počtu lidí. Přitažlivost informaci, které jsou šířeny masově a jež se někdy označují za banální, tedy nevýznamné, je v jejich vlastnosti velmi jednoduše definovat společenský celek jako je například národ.

Publicista Miloš Čermák napsal pro Lidové noviny článek (Kamba aneb Skrytý význam banalit, 14.4.2007), v němž v podstatě tvrdí, že politika, konkrétně aktuální daňová úprava, je vyprázdněná a nudná, a proto média plní banality, na nichž si čačtí čeští novináři a intelektuálové z dlouhé chvíle ostří pero a bystří rozum.

Těmi novinářskými prostomyslnostmi myslí Čermák Kaplického architektonický návrh Národní knihovny, nápad uspořádat olympiádu v Praze, večírek fotbalistů po prohře s Německem a porod gorily v pražské ZOO.

Zatímco výkony novinářů ke změnám daní byly podle Čermáka nanicovaté, „….komentáře věnované poklesku fotbalistů byly vtipnější, jasnější a srozumitelnější. Autoři zacházeli s argumenty suverénně a svůj názor dokázali bravurně obhájit. Byla radost jejich texty číst. Tím spíš, že se někdy od této události dokázali odpíchnout k velkolepým výkonům, třeba metafoře celé naší národní povahy.“

S potěším pak Čermák ve svém textu dodává, že „…do urputné a bouřlivé diskuse o Národní knihovně se zapojili také věhlasní spisovatelé, teoretici umění či představitelé významných institucí. Mnohé z publikovaných textů byly vynikající.“

Čermák je milý člověk a ne že by neuměl psát, ale pečlivě se vyhýbá jakémukoli náznaku kritického přemýšlení. Patří k cílevědomě rozesmátým sluníčkům, která účelně tvrdí, že Česko je ráj a novináři v něm poletují jako jasnozřiví andělé. Musejí se však vyhýbat, i když s imponující elegancí, suchopáru domácí politiky, který tak trochu smrdí.

Tedy za to, že redaktorům se nedaří informovat o tom, co na nás chystá berňák, s takovou bravurou jako o flámu fotbalistů nebo porodu lidoopa, za to mohou politici. Kdyby ministr financí alespoň zkusil porodit v kleci nebo premiér pozval k sobě nad ránem pár kamarádů…, možná by ti dva konečně nabídli žurnalistům příležitost, jak i o daňové úpravě napsat vynikající texty, jež je radost číst.

Jenže je to jinak. Dobrý novinář právě umí napsat o poměrně složitých otázkách, k nimž je třeba leccos vědět, docela jednoduše a srozumitelně. Šikovný žurnalista dokáže bez velkých cavyků vysvětlit, v čem je podstata věci. Dovede odborné problémy převést do populární formy. Čermák, i když patrně zamýšlel opak, vlastně nepřímo napsal, že novinářů, kteří se v ničem příliš neliší od svého masového čtenáře, je u nás velká spousta a v moři takzvaných „popzpráv“ je jim jak rybám ve vodě.

Těch nadaných, schopných racionálně semlít svět do banalit, je naopak tak málo, že o nich Čermák ani neví.

(Psáno pro Česká média)